MaMa téma: Moje tělo

Krásný den vám přeji!

Tak jo, dnes jsem se rozhodla poprat s dalším tématem z naší série MaMa témat. A když už, tak už, takže celkem osobním. Na jednu stranu mi nedělá problém o sobě psát, na druhou si říkám, co všechno tyhle stránky ještě snesou :D Každopádně, ráda bych se dnes zaměřila na mě, respektive moje tělo, které bylo během krátké doby postihnuto největšími změnami. O zážitcích, mých zkušenostech a trochu i duševním rozpoložení jsme si tu psali, v článcích o těhotenství, o porodu a šestinedělí a určitě budu pokračovat i nadále, ovšem dnes chci trochu víc říci k tomu, jak vypadá moje tělo a jak jsem se kvůli tomu cítila, respektive se stále cítím...

Těhotenství

O tom, jak se mění tělo v této době asi hodně víte, i když není to samozřejmě jenom o narůstajícím bubnu. Samozřejmě to je věc, která tělo poznamenala nejvíc, ale v těhotenství jsem se tak nějak měnila celá. Víte, je zvláštní, že ač to byla převážně změna k horšímu, tak jsem to vůbec nevnímala. Měla jsem období, kdy jsem si přišla neschopná, nemohla se na sebe podívat do zrcadla a tak dále, ale ve finále to vše vyšumělo, koukla-li jsem se na ten narůstající pupík. Nabrala jsem celkem 18 kg a stejně jsem si ke konci přišla hezčí než kdy předtím, protože tam prostě byl ten pupek :D I když v mém případě mé tělo kila odneslo všude - nenarostl jen pupek, ale zesílily i ruce a nohy, narostl zadek a prsa..  Jenže ten pocit, že ve vás roste nový život, tohle všechno přebuší. A navíc v těhotenství pořád tak nějak nevíte, jak to vaše tělo poznamená do budoucna, co zůstane a nezůstane, takže se tím prostě tolik nestresujete.. Zároveň musím říci, že jsem nikdy neměla hezčí vlasy, pleť a nehty než v těhotenství. Nehty rostly závratnou rychlostí a byly odolnější a pevnější (vydržely i pracovní zápřah, což nikdy předtím nedávaly!) a vlasy mi rostly jako šílené, lesklejší a pevnější než kdy dřív a zároveň se tolik nemastily. A pleť? První trimestr mi blbla a objevovaly se pupínky, ale dalších šest měsíců v top stavu. To zase bylo fajn, to se musí nechat!

Porod a šestinedělí

Co se děje při porodu asi taky popisovat nemusím, ostatně celej můj porod byl docela podrobně popsán v samostatném článku. Každý víme, jak děti chodí na svět, ale když se opět trochu hlouběji zamyslíte nad tím, co to tělo musí zvládnout a co dokáže.. Kdo to má za sebou, tak ví.. Ale vezměte si, že musíte z těla vypudit průměrně tříkilové závaží a protáhnout ho neuvěřitelně malými orgány :D Jako i když to mám za sebou, tak tuhle fyziologii prostě asi nikdy nedokážu úplně pochopit.. Nejsem moc často teatrální, ale tohle je prostě zázrak :D Když vidím toho vejlupka dnes, tak vůbec nechápu, že jsem ho v sobě tak dlouho nosila a pak ho tak pracně vyprdla a už jen proto si svého těla snažím vážit, ať vypadá jakkoliv. Dokázalo toho totiž hodně. 

Ovšem i když jsem se snažila postavou a tou hrůzou, která mi po porodu zůstala, netrápit, nešlo to. Nejen, že první cca čtyři týdny mě všechno bolelo. Spodek se vzpamatovával velmi pozvolna a víc bych to radši nerozebírala. Dosud nerodící nechci vyděsit a rodící to z valné většiny znají :D Prostě daň za to, že jsem netrénovala a nakonec nekoupila ani ten Aniball :D Taky se mi hodně rozestoupila pánev, takže ani to nebylo úplně příjemné a navíc jsem se díky tomu nevešla (ehm dosud nevejdu) do žádných kalhot. Prsa po kojení šíleně bolela, což tedy vygradovalo do teplot a "lehčího" zánětu. Břicho mi splaskávalo velmi pozvolna. Drželo se snad skoro měsíc, vypadalo jak kdyby mě za něj někdo vytahal a upřímně, do dneška vypadám, že jsem tak ve čtvrtém měsíci s dalším.. Ale v tom šestinedělí bylo všechno takový divný. Raději jsem se na sebe moc nedívala, ani jsem na to neměla čas, což mi trochu v hlavě ulevilo. Hlavně jsem pořád měla (falešnou) naději, že se všechno srovná a postava se mi časem sama vrátí do původního stavu před porodem. Naivní, já vím. Každý mi ale tvrdil, jak váhu nechám v porodnici a co nenechám tam, tak mi půjde dolů samo po návratu domů, jak se budu muset otáčet. Otáčet jsem se sice musela, ale dolů nešlo vůbec nic, leda tak moje nálada... A k tomu přišly ještě ty odporný mrchy strie.. Na břichu sice ne, tam to mazání pomohlo, ale všude okolo jich mám, že to ani nespočítám.. Ale s tím se asi budu muset naučit žít a naštěstí jsou na místech, která nikde nevystavuji, takže aspoň něco pozitivního :D

No a na samý závěr šestinedělí, ještě to vlastně nebylo ani šest týdnů a mé tělo uznalo za vhodné, že je čas být opět schopné reprodukce, jestli chápete, co tím myslím.. A jestli jsem někdy trpěla na bolestivý menses, tak to, co přišlo po porodu.. Uf. Jsem si opět naivně myslela, že po porodu se bolesti zmírní a nedokáží mne rozhodit tolik jako dřív, když jsem zažila už i horší bolest.. Jsem se ZASE spletla..

Postupem času mi tedy tak nějak došlo, že ač už tělo dokázalo mnohé, za což jsem byla vděčná, tak bude muset dokázat ještě víc. A hlavně já, se svojí vůlí. Prostě nejsem z těch šťastlivců, kteří mají do týdne opět svoji váhu a postavu jako lusk (to jsem tedy neměla ani předtím, ale oproti tomu, co je teď.. víte jak :D). Začalo mi docházet, že budu muset sakra máknout, abych s tím něco udělala.

Třetí měsíc po porodu

Když jsme si na sebe doma tak nějak zvykli, váha se stále nijak razantně nehýbala směrem dolů (a to jsem se fakt nijak necpala!) a já viděla stále přebytek na břiše, zadku, všude, rozhodla jsem se s tím začít něco dělat. Každý večer jsem si na dvacet minut zalezla do pokoje a cvičila a dala jsem se na lowcarb stravování. Pár kilo šlo dolů velmi rychle a já tak nabyla trochy sebevědomí a makala dál. Jenže pak přišlo úplné vyčerpání organismu a nějaká chřipka, takže jsem si musela chtě-nechtě dát na chvíli pauzu a cvičení šlo stranou..

Třetí měsíc až dosud

No a je vám to asi jasný, dosud jsem se nebyla schopná k tomu vrátit. Po nemoci jsem navázala kupou stresu ohledně bydlení. A všechno šlo do háje. Neměla jsem čas a hlavně energii si vařit a připravovat jídla pro sebe, takže jsem sklouzla zase k pečivu, přílohám a sladkému.. Rázem zafungoval jojo efekt, takže všechno zpátky, ne-li ještě víc. Břicho mám teda fakt jak kdybych čekala druhý :D Do toho teď byly Vánoce.. Ale řekla jsem si, že po Vánocích na sobě začnu zase pracovat, protože už se na to fakt nemůžu koukat a stydím se. Chci svoje tělo mít ráda takové jaké je a být mu vděčná, za to, co dokázalo, ale prostě ať chci sebevíc, nemůžu. Takhle hrozně jsem nikdy nevypadala, do téměř žádného oblečení se nevejdu. Celé tělo je tak nějak povolené a povislé a prostě ošklivé. A ani trochu se v něm necítím dobře. Jenže tím to nekončí jo, abych se cítila ještě mizerněji, tak od pátého měsíce začaly šílet hormony a strašně padají vlasy a k tomu se velmi rychle mastí! Pryč je ta lesklá, zdravá, objemná kštice, co vydržela třeba týden bez mytí.. Sakriš :D S tím jsem zkoušela bojovat péčí na podporu růstu vlasů, což mi bohužel nepomohlo a zevnitř dodávám vitaminy, tak snad se to časem, čti: než budu plešatá, srovná. Znatelně se zhoršila i pleť, póry jsou více zanesené, černých teček přibylo a i pupínků se objevuje mnohem víc a častěji než v těhotenství.. No prostě to už není vůbec hezký. Chápete. Takže kromě mindráku z postavy se přidal ještě mindrák z mála vlasů a jebáků po celém ksichtě. No lidi, chci se mít ráda, ale tohle prostě nejde :D 

Proto ač jsem si nikdy nedávala předsevzetí a od nového roku nic neměnila, tak letos je to jinak. Sepsala jsem si plán a cíle, co chci za tenhle rok stihnout a zapracovat na sobě je jedna z položek. Začínám tím, že se snažím tělo vyčistit. Po vánočním jídle je to prostě na místě a jelikož jsem zase šíleně zavodněná, potřebuji odvodnit a dát si očistu. Hned po tom najedu opět na lowcarb, na což už se i vážně těším, protože lowcarb jídlo mi strašně chutná, přípravy mě baví a cítím se při nízkosacharidovém stravování fakt skvěle. No a pohyb vyplynul tak nějak sám. Tady u nás máme dřinu zaručenou. Stačí zajít do města, kam se jde pořád z kopce, do kopce.. k tomu plnej kočár a leje ze mě, že jsem promáchaná skrz naskrz :D  Tento rok si tedy dávám za cíl vydržet a konečně něco dostat dolů, ať se můžu opět cítit ve vlastním těle dobře.

Každopádně jedno je jisté, těhotenství, porod a následné týdny a měsíce dávají tělu strašně zabrat. Je až neuvěřitelné, co lidské tělo dokáže a zvládne. Měly bychom, zejména my ženy, za to na něho být hodné a pyšné, ať už vypadáme jakkoliv. Já vím. Stojí to za to. Jenže je to tak těžké. Mně se strašně těžko smiřuje s tím, že je během relativně krátké doby všechno jinak a ta paseka, co na mě zůstala, je prostě nekoukatelná :D Taky vím, že chci během krátké doby zázraky, chtít do půl roku mít všechno zpět je brzo.. Ale víte jak. Prostě se vidíte každý den a každý den je pro mě momentálně dost nepříjemný. Přiznávám, že závidím těm, které mají to štěstí, snažit se nemusí a jejich tělo se dostalo do formy bez snažení.. Já si to budu muset prostě vydřít. Každopádně poplácat po rameni se musíme všechny, to nejtěžší jsme zvládly :)

Jak jste to měly s postavou po porodu vy? Dostalo se vaše tělo do formy hned a "samo" nebo jste mu musely pomoci?