neděle 18. srpna 2019

MaMa téma: Šestinedělí

Krásný den vám přeji!

Po úspěchu článků o mém těhotenství a porodu, přináším třetí MaMa tématický článek a to o našich společných začátcích. O tom, co vám málokterá ženská přizná a to, jak reálně takové šestinedělí vypadá. Sem tam ještě někdo napíše, že těhotenství ho nebavilo a porod byl šílený, ale čtete někde o tom, jaké "peklo" nastává po návratu domů..? Ne, tak si to pojďme na rovinu všechno říct.. Věřte mi, že mateřská dovolená, opravdu není dovolená :D Zajímalo by mě, kdo takovou krutou lež dokázal vymyslet!



Ze sledování některých profilů na sociálních sítích nabydete dojmu, že mateřství přijde samo a je to od samého začátku ta nejúžasnější věc pod sluncem. Své dítě budete od první vteřiny milovat, na všechno a všechny ostatní zapomenete. Stanete se matkou a hned budete všechno umět a vědět a prostě to bude úplně všecko kolem vás zalité sluncem. Hlavně vás přeci nečeká žádný pláč miminka, žádné bolístky vaše ani jeho. V podstatě podle IG bych řekla, že ty děti z krásných načančaných profilů pomalu ani nekadí, jak je všechno dokonalé. Stále spí, nic je netrápí a nikdy nepláčou a mají ty nejspokojenější a nejdokonalejší maminky.... Kromě dítěte totiž zvládáte ještě mít nablýskanou domácnost a užívat si života plnými doušky. No, takhle to vypadá na internetu. Takže si řekneme, jak to vypadá reálně, hm?


Začneme v porodnici. Alespoň vám tedy řeknu, jak to tam bylo v mém případě. Stop stav, ženské rodí jak na běžícím páse, nadstandardní pokoj téměř nemyslitelné získat, pokoj pro tři obsahuje čtyři postele, v 5 ráno vás budí na měření tlaku a teploty, návštěvám ukazujete dítě na chodbě, sestřičky se z vás za tři dny budou snažit udělat dojnou krávu a z dítěte vypaseného otesánka, protože prostě tabulky, dítě musí nabrat a jinak vás domů nepustí. Vy máte v živé paměti ještě ten porod, prdel sešitou, takže si sotva sednete, jídlo byste jim nejradši hodili na hlavu, jste nevyspalí, protože samozřejmě děti pláčou i tady, ideálně se na pokoji střídají, takže spánek nula nula nic a k tomu máte každou hodinu chodit nechávat prckovi ocumlávat kozu. No potěš. Upřímně, ten třídenní pobyt na šestinedělí ve mně zanechal skoro tak hrozné vzpomínky jako ten porod samotný a třetí den jsem byla už takové psycho, že jsem se modlila, ať mě pustí domů, i přes menší váhu prcka, protože jinak bych tam snad skočila z okna. Jo, tak špatně jsem to nesla.. Naštěstí měli málo postelí, takže i přesto, že malý nepřibýval, pustili nás domů..

A teď teprve začíná reality show "Kdo přežije"... Vlastně abych nekrmila, tak první tři dny doma mi paradoxně tak hrozné nepřišly.. Malý v noci celkem dobře spal, brečel spíš přes den a ještě jen chvílemi. Jenže pak se všechno zvrtlo. Docházelo mléko, přišel hlad, s ním stále větší řev a při dokrmování umělým mlékem začalo pro změnu dělat neplechu zažívání. No a teď babo raď. Řval malý, po pár minutách vzápětí i já. On nahlas, já potichu. Kromě péče o malého jsem z počátku nestíhala nic. Zvyknout si na kolotoč - přebalit - nakrmit - uspat a to každé cca dvě až tři hodinky, mi dalo dost zabrat. Dojít si na záchod nebylo samozřejmostí, najíst se byl doslova přepych. Na nějaký větší úklid, vaření či další činnosti můžete rovnou zapomenout. Budete jen krmit/kojit, uspávat a vzpamatovávat se z toho :D K tomu ještě pociťujete následky porodu.. Naštěstí první týden tu se mnou byl i M., takže ten nájezd tak "nebolel" a o domácnost se měl kdo postarat. Ale v hlavě mě strašil další týden, kdy už jsem tu měla s malým zůstat úplně sama.. Skoro jsem z toho nespala, překvapivě se ukázalo, že ty chvíle, kdy jsme tu sami, nakonec tak strašné nejsou :)


Ale celkově ty první týdny jsou strašný boj! Ten nápor na psychickou, tak i fyzickou schránku jsem nedávala. Miluji spaní a najednou člověk musí vzít zavděk přerušovaným spánkem, občas v řádech minut. Miluji vaření, psaní, procházky a hlavně sama sebe a najednou jde tohle všechno bokem. Na nic není čas. Priority jsou jinde. Teď je to jenom o něm. Na vás nikdo nemyslí, ani vy samy. Jenže já jsem asi sobec a nedokážu na sebe nemyslet, i proto jsem ten začátek těžce nesla. Najednou mi chyběl můj starý život. Ten pocit, že můžu kdykoliv, cokoliv dělat a kamkoliv jít. Nemusíte se na nic ohlížet, tady a teď se můžete sebrat a jít. Tomu je konec. Protože teď k tomu musíte zohlednit i to mrně. Neznamená to, že své dítě nemiluji, ale prostě mám ráda i sebe, takže co mě teď čeká, je najít nějakou rovnováhu. Na jedné straně bilancuji já, na druhé on a je potřeba to vyrovnat. Jinak je to cesta do pekel. S tímhle vám hlavně nikdo nepomůže. Musíte se s tím vším v hlavě srovnat samy.

I když nebojte. Rad se k vám dostane spousta. To je další věc. Každý druhý vám bude říkat, co máte dělat.. Budete poslouchat, co je pro prcka nejlepší, co dělat a nedělat, aby dítě nebylo rozmazlené, aby tohle a tamto.. Chvílemi mi z toho jde hlava kolem. Nejlepší je pouštět to jedním uchem dovnitř, druhým ven a dělat to po svém, jak to cítí člověk sám.. Ne vždy je totiž, i když dobře míněná rada, to nejlepší.. a hlavně je třeba si uvědomit, že: Za prvé, každé dítě je originál. To, co funguje a platí na jedno, se úplně může minout účinkem u druhého dítěte. A za druhé: jsem to já, kdo dítě vychovává. Já jsem za něho zodpovědná a já s ním žiji, nikdo jiný, jen já (a manžel samozřejmě :D), takže je prostě na místě dát na svůj rozum a svůj instinkt a dělat, co je správné podle vás.

Dny ubíhaly a my tak nějak přežívali než vyvstal další problém. Kojení. Teď si zase naseru do bot, je mi to jasný :D Jestli se teď něco ve velkém proklamuje a řeší, tak je to právě kojení. Takže pokud selžete, dívají se na vás někteří skrz prsty a vás to semele. Já jsem to od začátku těhotenství brala tak, že samozřejmě kojit chci a budu, ale nikdy jsem v tom neviděla nic víc než krmení. Žádné nadpozemské spojení matky a dítěte a tak dále. S kojením jsem počítala, ale říkala jsem si, že pokud to nepůjde, nebudu se z toho hroutit.. Jo to si říkat můžete, ale když na to pak opravdu dojde, jste v háji. Měla jsem první dny bez kojení pocit naprostého selhání. Přišla jsem si naprosto nemožná. Říkala jsem si, co jsem to za matku, když ani nedokážu nakrmit svoje dítě. Trápila jsem se. Hodně jsem to obrečela. Asi tomu úplně nepomohly ani ty hormony. A ten tlak zvenčí, kdy máte pocit, že matky co nekojí, nejsou dobré matky, tomu taky moc nepomáhá. No takže abych to zkrátila, když to po pár dnech přestalo jít, hroutila jsem se. A to nepomohlo nikomu. Cítila jsem se mizerně a malý to samozřejmě vycítil, takže všichni na nervy. Nezbývalo tedy než se s tím smířit a hodit se zase do klidu. A prostě přijmout fakt, že to nejde. Trvalo to pár dní, ale překonáno jest. Musíte si to v hlavě nastavit. A zase je to jenom na vás a nikdo vám s tím nepomůže. Všichni jsme se tomu přizpůsobili a zvykli si na to, ale to základní nastavení musíte provést samy ve své hlavě.  No a i když krmení už je tedy v pohodě a malý má UM rád, jeho zažívání trochu protestuje, takže jeden boj střídá druhý..


No a tak je to v mateřství pořád dokola. Stále se něco děje a vy hledáte neustále nejlepší řešení pro toho malého tvorečka, který vám ani neumí říci, co se děje a co ho trápí. Takže pořád se snažíte vyřešit ten rébus - proč zrovna teď pláče? Zkontrolujete plínu, dáte mu najíst. Přestal plakat? Máte vyhráno. Ale co když to nezabralo? Co se děje? Proč pláče? Co teď? A tohle pořád dokola. Bojíte se o něho. Takhle utíká den za dnem. Uteče týden, dva týdny.. za chvíli je to měsíc.. a my už za sebou máme šestinedělí. Neuvěřitelný.

Bylo to pro mne dosud to nejtěžší období v mém životě. Vážně jsem si nedovedla předtím představit, jak těžké to je a co mě vlastně čeká. Na to se nepřipravíte. V mnoha chvílích o sobě pochybujete. Kdybych mohla, vzdám to. Jenže to nejde. Takže nezbývá než zatnout zuby, sebrat se a jít dál, i když chvílemi před sebou tu cestu nevidíte. Dělat dle vašeho vědomí a svědomí to nejlepší. Jsou dny, kdy se cítím nad věcí, jsou dny, kdy se cítím naprosto vyčerpaná a na dně. Nikdy nevíte, jak se budete cítit za chvíli.. až tak divoký to je.. :D Ale to vám ZASE nikdo neřekne! Všude vidíte jen úsměv a lásku.

Ale nebudu jen pesimistická. Věřím v lepší zítřky. Postupně se to začíná uklidňovat. Hormony se dávají dohromady (jo ty v tom všem kolotoči taky umí sehrát roli!), s dítětem se začínáme sžívat. Některé signály už začínám chápat a vím, co znamenají. Ovšem spousta dalších věcí mne každým dnem překvapuje a děsí. Bojím se o něho a ten strach nemizí, naopak roste. Je to obrovská zodpovědnost! Nejdůležitější ale je, že se začíná stávat mojí stále více součástí. Začínám ho vnímat i vnitřně, i když svým způsobem si pořád nemůžu zvyknout na to, že jsem máma. Nezbývá tedy než doufat, že začneme stoprocentně fungovat a já se třeba jednou tomuhle všemu budu smát. Přeju si jediné, abychom ty těžké začátky překonali, zvládli a jednou z něho vyrostl tak skvělých chlap jako je jeho táta :) Velký chlap, kterého jsem si tak pracně vypiplala..

No a to by bylo prozatím všechno, co jsem chtěla říct. Samozřejmě to berte tak, že takhle to vidím já, což neznamená, že to takhle cítí všechny. Třeba opravdu existují i takové ženy, které v šestinedělí nic netrápí (i když o tom silně pochybuji). Každá jsme jiná, stejně jako ty děti :D

Jak jste to měly vy? Zvládaly jste to? Nebo jste se v něčem cítily podobně jako já?

A zajímalo by vás pokračování třeba po čtvrt roce..? Případně nějaká další MaMa témata? :)

23 komentářů:

  1. Pokračování by mě určitě zajímalo, i když děti nemám :-D
    O těch super maminách jsme si psaly... :-D :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak teda až se zase někam hneme, nějak to sepíšu :D Jo super maminy vládnou světu.. kam se na to hrabou looseři jako já :D :D

      Vymazat
  2. Jejda, presne si viem predstaviť, ako ti liezli na nervy tie rady ostatných. Druhí ľudia sú v takýchto situáciách vždy tí ,,najmúdrejší". Držte sa!

    Sabi z blogu Beautiful savage

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, najednou je to kolem samej mudrc :D Ale když to člověk opravdu potřebuje, neporadí a nepomůže nikdo :D

      Vymazat
  3. Líp bych to nenapsala! Mam za sebou 2 porody a to že mateřství je nejkrásnější v životě? Pche..to vymyslel chlap..nic těžšího neznám! :) Ale stojí to za to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, přesně :D Podle mě je to nejtěžší období v životě ženy :D

      Vymazat
  4. Jako bych cetla o sobe. Pristi tyden mi konci sestinedeli a je to teda poradny boj! Na porod jeste vzpominam v dobrem, ovsem co nastalo potom na oddeleni sestinedeli, na to asi nezapomenu. Moc dekuji za uprimny clanek, ktery me urcite povzbudil v tom, ze nejsem jedina, kdo to nema ze startu hned zalite sluncem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně v tom nejsi sama! ;) Jen ti to nikdo na férovku neřekne :D Pro mě celý pobyt v porodnici, od porodu až po propuštění, byl příšerný zážitek :D Nejsem žádná cimprlína, ale ničilo mě to tam :-/

      Vymazat
  5. Klárko, já maminka ještě nejsem, ale Tvoje maminovské články jsou bezvadné, právě proto, že si nebereš servítky a říkáš narovinu, jak to je, hlasuji pro pokračování:-) A vám přeji, ať jste všichni zdraví, abyste překonali nejen těžké začátky, ale i každou nesnáz nebo starost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkujeme! ♥ Tak až zase něco překonáme, nějak to sepíšu :D :)

      Vymazat
  6. Konečně někdo, kdo všechno jen nepřibarvuje a říká to tak, jak to je. Já sice děti ještě nemám, ale taky si nemyslím, že by těhotenství byla růžová dovolená. Článek je super :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) No dovča to rozhodně není :D Pro mě byl poslední rok opravdu tím nejtěžším v životě.. a že jsem už měla v péči i nemohoucího důchodce, tak si myslím, že už něco mám za sebou :D

      Vymazat
  7. Já tedy měla šestinedělí relativně v pohodě, ale jo, těžký to je. Malýmu je skoro rok a já mám ty první týdny tak jakoby v mlze, jak byly ty dny všechny stejné tak to nějak splývá :D A s tím kojením, to si nevybereš. Já zas poslouchám: Ty jako ještě kojíš?????????????? Samozřejmě řečeno dostatečně udiveným tónem, protože to je přece normální nejpozději do roka dítě odstavit. Radílky poslat někam, já už se s nikým ani moc o ničem bavit nechci, protože každej je strašně chytrej a nejvíc ti, co dítě ani nemají :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě zas radí nejvíc ty starší generace, co to mají třeba 20 let za sebou.. skoro všechno dělám blbě a dnešní vymoženosti jsou zbytečností :D Máš pravdu, že to strašně splývá a hlavně utíká.. ani jsem se nenadála a máme dva měsíce :)

      Vymazat
  8. konečne sa dostávam ku komentáru :)
    U mňa to bolo celé naopak. Ako áno, pôrod úplne iný, ako som chcela, bolo to hrozné, dlhé, s oxytocinom, bez epi, s nástrihom, pri tlačení hlavičky mi praskla kostrč (bolí dodnes), šitie horšie ako celé tlačenie, no des...
    A potom som sa ocitla na izbe, sama. Na celom oddelení sme boli 3 ženy (zámerne som šla rodiť do môjho rodného mesta 45 km, nie vo velkom meste, kde žijem). Sestričky mi pichli niečo na bolesť a sladké sny, zobrali malú, nech si oddýchnem a vyspím sa. Aj tú ďalšiu noc. Maličká bola spokojné bábätko, stále spinkala. Jedlo doniesli na izbu, so všetkým ochotne pomohli. Mne bolo v tej nemocke fakt dobre. Klídek, pohoda, super staroslivosť. Dojčenie síce bol horor, ale vnútorne som bola nastavená, že budem kojiť, aj cez krv a slzy a tak aj bolo, potom ma už laktačné poradkyne dávali dva mesiace dokopy, ale ide to. Ja som od pôrodu stále čakala pohromu. Každý deň, každú noc, uzlíček nervov, že kedy to už príde, to peklo...a ono nič. Neprišlo. Jediný blbý kolikový deň sme mali na Silvestra, inak bola malá prvý polrok skvelá a ja som si to s ňou fakt začala užívať a materskú dovolenku som mala ozaj ako dovolenku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. aby to nevyzeralo tak ideálne :D po pol roku začalo obdobie zubov a už je tu to peklo :D v noci som tak 10-15x hore, cez den je nervozna, lozi, stoji, blaboce, vsade pada, nemozem ju nechat samu ani 15 sekund, cez den spi 2x po polhodinke a meliem z posledneho ... :D :D :D
      za maximálny luxus povazujem, ked malu vezme muz von a ja mozem (!!! uz len to slovo, nie ze chcem, ja mozem) povysávať, upratať a zmyť podlahu...

      Vymazat
    2. Jé tak v takové porodnici by se mi taky líbilo! :D Já špatně nesla to, že nás tam je tolik a prostě na jednotlivý ženský nebyl čas, takže všechno tak nějak na prd :D To jsi měla zlaté dítě, já o něm první čtyři měsíce věděla furt.. když už se uklidnil, co se týče pláče, začal se otáčet, plazit, lézt.. no a teď už zuby.. u nás bude asi veselo pořád :)

      Vymazat
  9. Děkuju za skvělý článek, úplně jsem se v něm našla. Před týdnem mi skončilo šestinedělí a bylo to něco neskutečně náročného. Těhotenství a porod brnkačka oproti tomuto. V nemocnici jsem strávila 9 dní, rodila jsem předčasně a malá měla žloutenku. Připadala jsem si jak robot - přebalit, zvážit,nakojit, zvážit,dokrmit a odstříkat. To pořád dokola. Byla jsem v takovem stresu,ze se mi nevytvořilo dost mléka, malá plakala hlady.. spala jsem max hod denně. Z nemocnice jsem odjížděla totálně apatická, vyšťavená.. zažila jsem totalni deprese, doma nebylo nic moc připraveno, za pochodu jsem chystala ihned po příchodu z nemocnice, malá křičela. Doma jsme si po těch týdnech vytvořili svůj režim, podle toho jak se malá probudí. Měla jsem výčitky kvůli kojení, nešlo to, potom jsem přijala fakt, že bude na umělé stravě. Teď je to čím dál lepší, i když někdy taky nepoznám, co miminko trápí. Ale vím mnohem vic než předtím ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V pohodě, já mnohokrát nepoznám doteď proč řve a to nám bude pět měsíců :D Člověk si to prostě musí oťukat, hlavně neztrácet hlavu (jo, často ji ztrácím!) a věřit, že je to jenom období a bude líp :) Podle mě má takové chvíle každá, jenom to málokterá přizná.. Ale je to normální! A že není mlíko? Existují kvalitní náhrady a časem uvidíš, že UM má i svoje výhody ;) :D Držím palečky, ať krásně rostete a zvládáte! :)

      Vymazat
    2. Nejsi v tom sama, na to nezapomeň a kdyby cokoliv, i kdyby ses chtěla jenom vypovídat, napiš! ;) :)

      Vymazat
  10. Fajn článek, nějak mi unikl :) Já, možná vzhledem k věku, není mi dvacet, ale pomalu dvakrát tolik, jsem to moc nehrotila a nestresovala se, čekali jsme na bejby dlouho. Byla jsem ráda, že se zadařilo, těhotenství celkem v pohodě až na závěr, to už je záhul. Porod byl celkem hustej, ale nějak jsem myslela, že to tak mají všichni :D No, nevím, moje dítě je obří, ale až na moje potíže a útrapy po porodu (špatné hojení, zánět prsu, otoky nohou ještě horší než v těh., ze ztráty krve hrozně nízký železo, takže děsná únava) to celkem v pohodě všechno šlo, až jsem se divila, vlastně nejsem nějak mateřský typ :D Tak od kamarádek jsem měla představu, že je to náročný, že kojení bolí a tak, ale všechno šlo nějak přirozeně, ikdyž s kojením taky nic moc, jen do 3 měsíců s dokrmováním, vzhledem k mému stavu se mlíko moc netvořilo. A v porodnici to taky docela šlo, nemůžu si nějak stěžovat, ale domů jsem se těšila hodně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No a taky jsem byla zvyklá na svůj volný čas, ne že ne, to mi trochu dalo zabrat, že musím vzít všude mrně sebou :) Ale chce to mít partnera, co to chápe a ujme se dítěte během vycházky do hospody :D

      Vymazat
    2. Mně už taky není dvacet.. myslela jsem si, že jsem kliďas, ale dítě mi ukazuje, že jsem fakt asi labilní :D Asi možná i tvůj klid způsobil, že vše šlo jak mělo.. Já jsem se snažila být taky v klidu, ale moc to chvílema nešlo :D Jinak můj chlap pomáhá a taky si prďolu bere, ale já se stejně pořád cítím jako svázaná a chybí mi ta volnost a čas pro sebe :D

      Vymazat

Každý komentář mi udělá obrovskou radost! Děkuji! :)