MaMa téma: Budu máma aneb pár slov k mému těhotenství..

Krásný den vám přeji!

Tak jsem se rozhodla, že i tady zanechám své vzpomínky na poslední (necelý) rok. Objevil se tu článek o svatbě, o dočasné péči a dalších životních milnících, takže by se tu měla objevit i tahle zlomová životní událost. Těhotenství.

Možná si někteří pamatují, že jsem se ještě před pár lety dušovala, že děti tedy rozhodně ne. Já vím, ale jak jsem kdysi psala v jednom článku, nikdo nemládneme a člověk míní, život mění. Když potkáte toho pravého partnera, člověk začne uvažovat trochu jinak. A tak to bylo i u mě. Častá otázka z okolí k těhotenství byla, zda šlo o plánované dítě. Ano i ne. Tak to vysvětluji. Jak se dělají děti víme, takže nemůžu říci, že jsme to neplánovali, ALE ani jeden z nás nečekal, že to vyjde hned. Chtěli jsme tomu dát volný průběh. Počítali jsme se vším, třeba i s tím, že to nemusí jít.. Takže to dopadlo tak, že do pár dnů jsem zjistila, že je zaděláno.

Zjištění, že jsem těhotná neprobíhalo nijak dramaticky či romanticky. Přišla jsem domů z práce, udělala si kávu a místo abych si ji plnými doušky užila, běžela jsem po prvním loku na záchod, kde jsem skončila s hlavou v míse. Už začátkem čtvrtého týdne. Následoval tedy test, který na první pohled vypadal negativně, ale po chvíli se tam objevil "duch". Tak slabá čárka, že byla vidět jen pod správným úhlem a na ostrém světle.. Běžela jsem tedy do lékárny, kde jsem koupila další a hned ráno se do toho pustila nanovo. Tentokrát tam opravdu byla viditelná druhá čárka. A pocity? Zvláštní. Chvíli radost, hned na to zděšení. Pak slzy štěstí.. To se těžko popisuje. 

A od té doby to začalo. O pár týdnů později mi to doktor potvrdil, i když upřímně potvrzovat už snad ani nebylo třeba :D Že tam prcek vážně je, bylo jasné, i když vidět ještě nějaký ten čas nebyl..

Nastaly chvíle dumání nad tím, jak to všem oznámit. Jelikož se blížily Vánoce, tak jsme toho využili a babičkám to nadělili jako dárek pod stromeček. Rodičům jsme to tak plánovali také, ale bohužel se nepodařilo, protože mě všichni moc dobře znají a sami poznali, že se něco děje :D Ale i tak pro nás bylo překvapením, že vesměs nikdo nebyl překvapený.. Zjistili jsme, že nejvíc zaskočení jsme z toho byli právě my dva :)

No a jakých bylo těch devět měsíců? Náročných. Nebudu vám lhát, těhotenství pro mne nebylo nejpříjemnější období. Svým způsobem jsem byla šťastná, ale zároveň se našlo i dost chvil, kdy jsem byla psychicky úplně na dně a myslela si, že to nezvládnu. Doteď nechápu, kdo vymyslel tu slavnou větu, že "těhotenství je nejkrásnější období ženy". Za mě to tak tedy rozhodně nebylo, takže se omlouvám všem, že nebudu kadit duhu a pět ódy, pro mě to bylo mnohdy opravdu utrpení.

Souvisí to samozřejmě hodně s fyzickým stavem. Od začátku mi nebylo hej. Od čtvrtého týdne do pátého měsíce jsem trpěla nevolnostmi. A ne, nebyly pouze ranní, jak se často také traduje, ale celodenní. Přišly kdykoliv a kdekoliv. Ať už jsem byla nebo nebyla najedená. Ať jsem byla doma v klidu nebo v práci. Několikrát denně jsem skončila na záchodě. Když už přešly nevolnosti, dostavilo se naprosté vyčerpání organismu a skončila jsem na antibiotikách. Nepomohl tomu asi ani fakt, že byly Vánoce, kdy to byl v práci jako každoročně největší frčák, takže leden jsem vesměs proležela. Pak to byly zase záda.. dva týdny, kdy jsem nemohla skoro vstát z postele nebo dojít domů z práce. A když už jsem myslela, že je všechno pryč, nastoupily v pátém měsíci bolesti žaludku, které trvaly až do samého konce. Z počátku fungoval Rennie a Gastrofruit (od Dr. Maxe, mimochodem fungovalo to mnohem líp než Rennie!), ale poslední týdny už nepomohlo nic. Mohla jsem sníst cokoliv - ovoce, zeleninu, maso a nebo třeba jen vypít sklenici vody či malou kávu a v tu ránu jsem měla žaludek plný, pálila žáha a v noci jsem se budila bolestmi, že jsem kolikrát brečela.. A to můžu být ještě ráda, že jsem měla všechny testy, včetně těhotenské cukrovky v pořádku a nic vážnějšího nemusela řešit. Takže vážně obdivuji všechny, které těchto devět měsíců "radostí" absolvují, i s nějakým zdravotním problémem. Klobouk dolů, dámy, já měla i tak opravdu dost.

Psychika však dostávala taky zabrat. A nejen kvůli těm fyzickým potížím. Pro mne byl hlavně dost nesnesitelný fakt, že jsem nemohla dělat vše, co jsem chtěla. Jsem člověk, který nerad někoho prosí o pomoc a raději si vždy vše udělá sám, takže chtít po někom, aby mi tohle zvedl, tamhleto přenesl, tohle udělal.. to pro mne bylo utrpení. Chvílemi jsem sama sobě přišla nesnesitelná a i vzhledové změny mi nepřidaly, hlavně ze začátku jsem to těžce nesla. Do zrcadla jsem se kolikrát i pár dní nepodívala. Sotva jsem se dokázala smířit se svým vzhledem a začala se mít ráda taková jaká jsem, přichází během relativně krátké doby obrovská spousta změn.. Pokud máte křehčí sebevědomí, asi vám to taky nepřidá.. Pak ke konci už je to vůbec mazec, když nejste schopný zavázat si ani tkaničky u bot a vsaďte se, že vám bude jako naschvál všechno padat z rukou :D Přišla jsem si v takových chvílích děsně neschopná!

Ale abych nebyla jen negativní a vy si tak neťukali na čelo, že jsem magor, těhotenství přináší i krásné chvíle, které jsou doslova k nezaplacení. A kdo je nezažil, ten to nepochopí. Možná si troufnu říci, že to tak nějak i vyváží ty negativa. 

Jednou z nich je samozřejmě samotné zjištění, že jsem těhotná a oznámení této noviny manželovi. Tyhle chvíle doprovázela spousta emocí, jak už jsem psala a díky tomu to bude navždycky nezapomenutelná věc. 

Další nezapomenutelné okamžiky jsou ultrazvuky. Sledovat ten vývoj toho tvorečka, který leží u vás, bylo něco neuvěřitelného. Několikrát jsem měla na krajíčku, jednou jsem dokonce brečela. Úžasný byl zejména ten první, kde jsem poprvé uviděla bijící srdíčko. Tam vám totiž dojde, že je to vážně pravda. Krásný byl i ten, kde jsme se dozvěděli pohlaví a tak bych mohla pokračovat. V podstatě každý ultrazvuk byl fascinující (a stejně tak později i monitor). A já se na něho těšila vždy po celý měsíc :) 

(První) pohyby. To je také něco naprosto nepopsatelného. Začíná to jako šimrání, končí to kopanci do žeber :D Ale od začátku až do konce mě to fascinovalo, i když ke konci už to opravdu bolelo :D Ten první "pořádný" kopanec mě dostal a když pak první zaznamenal i M., tak to byl dokonalý moment.. Fakt jsem milovala ty chvíle, kdy jsem s melounkem odpočívala a on mi dával vědět, že tam dole je. Vychutnávala jsem si to. Věděla jsem, že to brzy skončí.

Rostoucí bříško. Tohle je úžasná věc a zároveň děsně otravná. Rostoucí bříško mi přišlo ze začátku fajn.. Byla jsem ráda, když se konečně vyklenulo, protože bylo super nevypadat "jen tlustá" :D Ke konci už to ale spíš obtěžovalo, ono totiž když už nemůžete ani sedět (peklo bylo třeba psát na počítači) a všechno co vám spadne si dokážete sotva posbírat, dost otravuje :D Těch dvacet kilo navíc je znát. Ale nevědomky jsem si po bříšku pořád přejížděla, hladila ho, neustále ho přidržovala a tak nějak "chránila". Bylo mojí součástí..

No a co je třeba říct na závěr? Neuvěřitelně rychle to uteklo! To je asi ten nejdůležitější poznatek celého těhotenství. Když stojíte na začátku, říkáte si, že máte fůru času.. Pořád jsem si říkala, devět měsíců.. pak ještě osm.. sedm.. a tak dále a najednou stojíte na konci. Ten konec těhotenství byl nejhezčí a zároveň nejtěžší. Nesmíte se poddat tomu, že nevíte, co bude. To čekání je strašně dlouhý. Kamkoliv jsem poslední týdny šla, bála jsem se, aby to nepřišlo. Rozhodla jsem se ale, že se tomu neoddám a budu si každý den 2v1 užívat, protože čekat doma až to přijde, se mi vážně nechtělo. No a jak to nakonec dopadlo..?

No to si povíme zase příště. Porod je totiž téma na delší povídání a stojí za samostatný článek.. :D Takže zase příště.

A vy mi dejte dolů do komentářů vědět, milé dámy, jaké bylo vaše těhotenství, pokud už to máte za sebou..  Užívaly jste si ho nebo jste byly spíše napruzené jako já? :D Případně čeho se bojíte nejvíc, pokud vás to čeká? :)