pátek 12. července 2019

MaMa téma: Budu máma aneb pár slov k mému těhotenství..

Krásný den vám přeji!

Tak jsem se rozhodla, že i tady zanechám své vzpomínky na poslední (necelý) rok. Objevil se tu článek o svatbě, o dočasné péči a dalších životních milnících, takže by se tu měla objevit i tahle zlomová životní událost. Těhotenství.


Možná si někteří pamatují, že jsem se ještě před pár lety dušovala, že děti tedy rozhodně ne. Já vím, ale jak jsem kdysi psala v jednom článku, nikdo nemládneme a člověk míní, život mění. Když potkáte toho pravého partnera, člověk začne uvažovat trochu jinak. A tak to bylo i u mě. Častá otázka z okolí k těhotenství byla, zda šlo o plánované dítě. Ano i ne. Tak to vysvětluji. Jak se dělají děti víme, takže nemůžu říci, že jsme to neplánovali, ALE ani jeden z nás nečekal, že to vyjde hned. Chtěli jsme tomu dát volný průběh. Počítali jsme se vším, třeba i s tím, že to nemusí jít.. Takže to dopadlo tak, že do pár dnů jsem zjistila, že je zaděláno.

Zjištění, že jsem těhotná neprobíhalo nijak dramaticky či romanticky. Přišla jsem domů z práce, udělala si kávu a místo abych si ji plnými doušky užila, běžela jsem po prvním loku na záchod, kde jsem skončila s hlavou v míse. Už začátkem čtvrtého týdne. Následoval tedy test, který na první pohled vypadal negativně, ale po chvíli se tam objevil "duch". Tak slabá čárka, že byla vidět jen pod správným úhlem a na ostrém světle.. Běžela jsem tedy do lékárny, kde jsem koupila další a hned ráno se do toho pustila nanovo. Tentokrát tam opravdu byla viditelná druhá čárka. A pocity? Zvláštní. Chvíli radost, hned na to zděšení. Pak slzy štěstí.. To se těžko popisuje. 


A od té doby to začalo. O pár týdnů později mi to doktor potvrdil, i když upřímně potvrzovat už snad ani nebylo třeba :D Že tam prcek vážně je, bylo jasné, i když vidět ještě nějaký ten čas nebyl..

Nastaly chvíle dumání nad tím, jak to všem oznámit. Jelikož se blížily Vánoce, tak jsme toho využili a babičkám to nadělili jako dárek pod stromeček. Rodičům jsme to tak plánovali také, ale bohužel se nepodařilo, protože mě všichni moc dobře znají a sami poznali, že se něco děje :D Ale i tak pro nás bylo překvapením, že vesměs nikdo nebyl překvapený.. Zjistili jsme, že nejvíc zaskočení jsme z toho byli právě my dva :)

No a jakých bylo těch devět měsíců? Náročných. Nebudu vám lhát, těhotenství pro mne nebylo nejpříjemnější období. Svým způsobem jsem byla šťastná, ale zároveň se našlo i dost chvil, kdy jsem byla psychicky úplně na dně a myslela si, že to nezvládnu. Doteď nechápu, kdo vymyslel tu slavnou větu, že "těhotenství je nejkrásnější období ženy". Za mě to tak tedy rozhodně nebylo, takže se omlouvám všem, že nebudu kadit duhu a pět ódy, pro mě to bylo mnohdy opravdu utrpení.

Souvisí to samozřejmě hodně s fyzickým stavem. Od začátku mi nebylo hej. Od čtvrtého týdne do pátého měsíce jsem trpěla nevolnostmi. A ne, nebyly pouze ranní, jak se často také traduje, ale celodenní. Přišly kdykoliv a kdekoliv. Ať už jsem byla nebo nebyla najedená. Ať jsem byla doma v klidu nebo v práci. Několikrát denně jsem skončila na záchodě. Když už přešly nevolnosti, dostavilo se naprosté vyčerpání organismu a skončila jsem na antibiotikách. Nepomohl tomu asi ani fakt, že byly Vánoce, kdy to byl v práci jako každoročně největší frčák, takže leden jsem vesměs proležela. Pak to byly zase záda.. dva týdny, kdy jsem nemohla skoro vstát z postele nebo dojít domů z práce. A když už jsem myslela, že je všechno pryč, nastoupily v pátém měsíci bolesti žaludku, které trvaly až do samého konce. Z počátku fungoval Rennie a Gastrofruit (od Dr. Maxe, mimochodem fungovalo to mnohem líp než Rennie!), ale poslední týdny už nepomohlo nic. Mohla jsem sníst cokoliv - ovoce, zeleninu, maso a nebo třeba jen vypít sklenici vody či malou kávu a v tu ránu jsem měla žaludek plný, pálila žáha a v noci jsem se budila bolestmi, že jsem kolikrát brečela.. A to můžu být ještě ráda, že jsem měla všechny testy, včetně těhotenské cukrovky v pořádku a nic vážnějšího nemusela řešit. Takže vážně obdivuji všechny, které těchto devět měsíců "radostí" absolvují, i s nějakým zdravotním problémem. Klobouk dolů, dámy, já měla i tak opravdu dost.

Psychika však dostávala taky zabrat. A nejen kvůli těm fyzickým potížím. Pro mne byl hlavně dost nesnesitelný fakt, že jsem nemohla dělat vše, co jsem chtěla. Jsem člověk, který nerad někoho prosí o pomoc a raději si vždy vše udělá sám, takže chtít po někom, aby mi tohle zvedl, tamhleto přenesl, tohle udělal.. to pro mne bylo utrpení. Chvílemi jsem sama sobě přišla nesnesitelná a i vzhledové změny mi nepřidaly, hlavně ze začátku jsem to těžce nesla. Do zrcadla jsem se kolikrát i pár dní nepodívala. Sotva jsem se dokázala smířit se svým vzhledem a začala se mít ráda taková jaká jsem, přichází během relativně krátké doby obrovská spousta změn.. Pokud máte křehčí sebevědomí, asi vám to taky nepřidá.. Pak ke konci už je to vůbec mazec, když nejste schopný zavázat si ani tkaničky u bot a vsaďte se, že vám bude jako naschvál všechno padat z rukou :D Přišla jsem si v takových chvílích děsně neschopná!


Ale abych nebyla jen negativní a vy si tak neťukali na čelo, že jsem magor, těhotenství přináší i krásné chvíle, které jsou doslova k nezaplacení. A kdo je nezažil, ten to nepochopí. Možná si troufnu říci, že to tak nějak i vyváží ty negativa. 

Jednou z nich je samozřejmě samotné zjištění, že jsem těhotná a oznámení této noviny manželovi. Tyhle chvíle doprovázela spousta emocí, jak už jsem psala a díky tomu to bude navždycky nezapomenutelná věc. 

Další nezapomenutelné okamžiky jsou ultrazvuky. Sledovat ten vývoj toho tvorečka, který leží u vás, bylo něco neuvěřitelného. Několikrát jsem měla na krajíčku, jednou jsem dokonce brečela. Úžasný byl zejména ten první, kde jsem poprvé uviděla bijící srdíčko. Tam vám totiž dojde, že je to vážně pravda. Krásný byl i ten, kde jsme se dozvěděli pohlaví a tak bych mohla pokračovat. V podstatě každý ultrazvuk byl fascinující (a stejně tak později i monitor). A já se na něho těšila vždy po celý měsíc :) 

(První) pohyby. To je také něco naprosto nepopsatelného. Začíná to jako šimrání, končí to kopanci do žeber :D Ale od začátku až do konce mě to fascinovalo, i když ke konci už to opravdu bolelo :D Ten první "pořádný" kopanec mě dostal a když pak první zaznamenal i M., tak to byl dokonalý moment.. Fakt jsem milovala ty chvíle, kdy jsem s melounkem odpočívala a on mi dával vědět, že tam dole je. Vychutnávala jsem si to. Věděla jsem, že to brzy skončí.

Rostoucí bříško. Tohle je úžasná věc a zároveň děsně otravná. Rostoucí bříško mi přišlo ze začátku fajn.. Byla jsem ráda, když se konečně vyklenulo, protože bylo super nevypadat "jen tlustá" :D Ke konci už to ale spíš obtěžovalo, ono totiž když už nemůžete ani sedět (peklo bylo třeba psát na počítači) a všechno co vám spadne si dokážete sotva posbírat, dost otravuje :D Těch dvacet kilo navíc je znát. Ale nevědomky jsem si po bříšku pořád přejížděla, hladila ho, neustále ho přidržovala a tak nějak "chránila". Bylo mojí součástí..


No a co je třeba říct na závěr? Neuvěřitelně rychle to uteklo! To je asi ten nejdůležitější poznatek celého těhotenství. Když stojíte na začátku, říkáte si, že máte fůru času.. Pořád jsem si říkala, devět měsíců.. pak ještě osm.. sedm.. a tak dále a najednou stojíte na konci. Ten konec těhotenství byl nejhezčí a zároveň nejtěžší. Nesmíte se poddat tomu, že nevíte, co bude. To čekání je strašně dlouhý. Kamkoliv jsem poslední týdny šla, bála jsem se, aby to nepřišlo. Rozhodla jsem se ale, že se tomu neoddám a budu si každý den 2v1 užívat, protože čekat doma až to přijde, se mi vážně nechtělo. No a jak to nakonec dopadlo..?

No to si povíme zase příště. Porod je totiž téma na delší povídání a stojí za samostatný článek.. :D Takže zase příště.

A vy mi dejte dolů do komentářů vědět, milé dámy, jaké bylo vaše těhotenství, pokud už to máte za sebou..  Užívaly jste si ho nebo jste byly spíše napruzené jako já? :D Případně čeho se bojíte nejvíc, pokud vás to čeká? :)

22 komentářů:

  1. vo veľa veciach si mi ako keby hovorila/písala z duše... :D tiež som nikdy nechcela mať deti, tiež musel prísť ten správny človek... a cítila som, že ten vzťah aj život celkovo musím niekam posunúť... a už to mám za sebou, dcérka pred 2 týždňami oslávila už svoj 1. rôčik... ani ja som tehotenstvo nezvládala až tak dobre... ako ty som nabrala tiež 20kg.. posledné mesiace boli na nevydržanie.. bolel ma chrbát, opúchali mi nohy a k tomu bolo neuveriteľné teplo a ja som sa potila ako prasa... :D a ešte som si pripadala hrozne škaredá a tučná.. :D ale akonáhle som ju zbadala prvýkrát, tak som na všetko zabudla... a teraz už dokonca rozmýšľame nad druhým babätkom... :D nakoniec sa mi to materstvo naozaj páči... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo já si přišla po většinu těhu jako vorvaň.. a o to víc mě vytáčelo, když mi někdo tvrdil, že mi to strašně sluší :D Ježiš, kde :D Jinak teplo jsem si užila poslední měsíc, do té doby jsem otoky neznala, ale pak se objevily taky, naštěstí ne tak velké.. a rodila jsem teď v červnu v ten den, kdy teploty dosahovaly těch rekordních 40°C ;) :D Jinak já nad druhým neuvažuji a už ani uvažovat nebudu, ač malého zbožňuju, tak mateřství asi není moje silná stránka :D

      Vymazat
  2. Tak tedy musím před Vámi dát klobouk dolů, lépe bych své pocity během těhotenství neposlala...úplně skoro to samé až na to že jsem měla pár "bonusu" jako odběr plodove vody v 6.měsíci a doufani že je malá v pořádku a podobně...Taky mi to neuvěřitelně uteklo a začátky byli strašné mě bylo neustále špatně ale nezvracela jsem o to to snad bylo horší.. A konec?? Taky děs, pupek jako bych čekala dvojčata a manžel mi musel upravovat boty a všechno zvedat .. Těším se na další článek na téma porod a pak by bylo fajn kdyby jste napsala ještě téma co si myslíte o názvu mateřská dovolená S pozdravem Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem neskutečně ráda, že žádné komplikace s mimčem během těhu nebyly.. to už bych se opravdu zbláznila. I tak jsem se bála a klepala před každou kontrolou, aby byl prcek v pořádku. Jinak já slýchala už snad od 6. měsíce, že čekám ty děti minimálně dvě :D byla jsem fakt obří a jak jsem vzrůstově malá, o to hůř to ještě vypadalo :D Jinak článek o MD se chystá taky, respektive o našich prvních dnech ;) :D

      Vymazat
  3. Jako bys popisovala moje stavy...až na ty záda teda... já měla zas problémy s čichem. Manžel chudák nesměl použít ani deodorant, jakýkoliv výraznější pach či vůně a byl problém... a teď si to představ začátkem léta v MHD :D :D
    na pálení žáhy mi kdosi chytrý poradil pít po troškách 30% šlehačku, pomáhalo to líp než prášky...ale tobě už je pozdě radit...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ten čich je taková klasika, tím jsem si prošla taky.. a teď si vezmi, že pracuji v drogérii a bylo před Vánoci, kde si každý druhý kupoval parfém a chtěl poradit.. :D :D To bylo taky mooooc příjemný. Ale v porovnání s těmi bolestmi a hrůzostavy všeho druhu mi to přišlo jako prkotina :D Jinak na pálení žáhy jsem zkoušela i šlehačku, mlíko, sodu.. všechno možný, co se doporučuje a nic. To bylo fakt peklo.. :-/

      Vymazat
  4. Moje těhotenství bylo dost pohodové, špatně mi skoro nebylo... Čekali jsme na miminko hodně dlouho,tak jsem vsi ten stav fakt uzivala. Ze začátku byla větší únava,ale nebylo na mě nic vidět snad do 5.mesice. Zdravotní potíže bylYy až na konci, pocení, otoky nohou a trochu i pálení žáhy. Jinak spali se mi furt dobře, až do porodu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To závidím, na mně to bylo vidět hrozně brzy, v pátým už jsem vypadala pomalu jak před porodem :D Otoky jsem si užila až teď na konci, jak se hodně oteplilo, ale naštěstí to nebylo nijak tragický, ale to pálení žáhy byl fakt nářez.. Jinak když jsem zaspala právě to pálení, tak se mi spalo taky celkem dobře :D

      Vymazat
  5. Tak já si užívala těhotenství dokud ksem neměla větší břicho a ono mi "narostlo" az skoro ke konci. Naštěstí. Celou dobu to docela šlo. Špatně mi nebylo. Jen ze začátku jsem byla strašně vyčerpaná. No a když pak bylo břicho překážejici, tak mě to fakt přišlo otravný. A když se blížil termín, tak uz jsem rikala at uz vyleze. A jeste na začátku 9 měsíce jsem s ním vystoupala na btvh Lovoš

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To závidím, já už v pátým vypadala jako většina žen před porodem :D Od sedmého už si všichni mysleli, že to mám "za pár" :D Na konci už jsem byla fakt jak obří mašina, ale hýbat jsem se taky snažila.. Až do konce jsem všude chodila pěšky a venčila psa.. občas už jsem i cítila, jak mě to břicho tlačí a bolí, ale MHDčkem jsem prostě nejezdila :D

      Vymazat
  6. Konečně někdo řekl "na plné koule", jaké to je a proč se vlastně docela dost bojím jednou mít mimčo. Navíc ta představa, že by se mohlo něco šíleně pokazit, tomu nepřidává. Ale třeba se jednou najde někdo, s kým bych prcka, jako ty, určitě ráda měla a odbourá to všechno. ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No nebudu lhát, že je to bezva, když to prostě bezva není :D A co teprve ten porod.. a i ty první dny :D Ty obavy, že se může něco pokazit, si člověk nesmí připouštět, to by jinak zešílel.. samozřejmě, že o tom ženská přemýšlí, ale nesmí se tomu poddat.. Já třeba vždy trnula před prohlídkou, to tak nějak automaticky člověk čeká, co přijde. Ale jinak jsem se snažila si říkat, že kdyby bylo něco špatně, tělo to řekne, takže stačilo ho poslouchat :) A neboj, určitě se najde ;) Já jsem tomu nevěřila a hele, teď tady mám dva chlapáky :D

      Vymazat
  7. Ahoj, ahoj, sice žádný porod za sebou nemám, ale moc díky za tento článek, za upřímné sdílení. Moc se mi článek líbí, upřímnost, emoce a radost. Obrovská gratulace at jste všichni zdraví, štastní a spokojení, dítě je dar. ♥

    OdpovědětVymazat
  8. Jeden z nejhezších a nejupřímněji podaných vyprávění o těhotenství, které jsem kdy četla nebo slyšela, klobouk dolů:-) Zmiňuješ jak to hezké, tak ty stinné stránky a věřím, že jich je dost, jak těch fyzických, tak psychických. Už jsem slyšela od kamarádek nebo kolegyň dost příběhů o těhotenství, ale mám trochu dojem, že s porodem miminka všechny zapomněly na to negativní, nejen co se týče těhotenství, ale i porodu. Slyším příběhy, jak si těhotenství užívaly, jak si užívaly vybírat a skupovávat výbavičku, jak cítily jen štěstí, nebo dokonce porod sice byl náročný, ale z fleku by šly rodit znovu..
    Já jsem dlouho byla názoru, že dítě/děti nechci, že život se dá prožít naplno i běz něj/nich. Jenže jak říkáš, přišel ten pravý partner, pocit zázemi, jistoty, bezpečí, uplynuly roky a pozvolna ten názor měním. Zbývá ještě zajistit si bydlení, jsme ve fázi budování a není to zrovna jednoduché, co se týče financí, času, energie, práce..
    Těším se článek o porodu, určitě ocením Tvou zkušenost, ať už byla jakákoliv. A moc Ti přeji, aby jsi byla šťastná, aby Vám malý přinášel jen samou radost:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) No nebudu lhát, pro mě je to všechno hodně náročný a teď si občas říkám, že jsem se asi zbláznila, když jsem do toho šla :D těhotenstvím to začalo, porod byl něco neskutečně šílenýho (ne, z fleku bych znovu opravdu rodit nešla!) a teď se houpu na vlnách vyčerpání, pošramocené psychiky a zároveň štěstí.. prý normální :D Není to sranda, jak nám pořád tvrdí všichni (nejen) ve virtuálním světě :D

      Vymazat
  9. Deti nechcem mať, ale ak by to v budúcnosti prišlo tak samozrejme by som v žiadnom prípade nešla na potrat. Je to hrozné, zničiť život takému malému stvoreniu...

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj, kecáš! Vždyť ti to moc slušelo :) Já mám holčičky 2 a dost blízko o sobě (starší byl rok a půl, když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná - neplánovaně), ale při obou těhotenství jsem se cítila fajn a mám i pocit, že mi to slušelo - pěkná pleť i vlasy, plná prsa, hodně lidí mi přepovídalo, že budu mít kluka. U první holčičky jsem taky trpěla na šílený bolesti zad prakticky od začáku těhu, ale bylo to mým sedavým zaměstnáním v kanclu, dělala jsem do 8. měsíce. U druhé už jsem se nezastavila a bolesti nebyly žádné..dokonce v 8.měsíci jsem s dcerkou bobovala :) Přesto chápu, že ne každý si to užívá, ale ten výsledek, ten stojí teda za to ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já jsem si připadala všechno, jenom ne hezká a ani pleť, vlasy a pěkné nehty to nezachránily :D Tak to já zas mám v práci docela hoňku a stejně jsem bolestma zad málem lezla po zdi, to si asi nevybereš :) V pohybu jsem zůstávala až do samého konce, kdy jsem chodila několikrát denně se psem, občas jsem i popoběhla a všude jedině pěšky, ale pocit, že jsem neohrabaný a sotva chodící vorvaň jsem měla furt :D

      Vymazat
  11. Jee gratuluju 😉 dřív jsem tě hodně sledovala, ale pak jsem nějak přestala chodit na blogger a jak koukám, přišla o spoustu věcí. Pěkný článek, i ty zbývající, co se týkají mimca. Užívej si to období, přesto, že věřím, že to muselo být hrozné, všechno bylo v pohodě a to je důležitý.Ja byla těhotná deset týdnů, z toho osm týdnů šťastně, všechno vypadalo v pořádku, prsa teda bolela hodně,jak se zvětšovala a nějaké nadýmání mě také trápilo, ale jinak pohoda. No do té doby nez mi gynekolog oznámil, že těhotná sice opravdu jsem, ale plod je davno mrtvý a pak začalo peklo. Potrat, zánět dělohy a další následky, no fyzicky jsem se dávala dohromady cca čtyři měsíce, než mě gyndar přestal strašit vším možným. Psychicky to asi ještě potrvá a to nejsem žádná milovnice děti, ale tohle mělo být přece jen moje první díte...pribliznou dobu porodu asi nezapomenu uz nikdy, což mi přijde hrozne ujetý,ale hormony a trauma asi dokáží divy. A kosmetické následky na prsou jsem si odnesla i z tohoto a přitom to bylo úplně k ničemu. Ať se máte s prckem dobře a postavu tolik neřeš, může se to srovnat ještě později😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi moc líto! :( Tohle je strašný a věřím, že ty šrámy na duši zůstanou a dlouho trvá, než to člověk zvládne. Držím palce a posílám spoustu síly!

      Vymazat

Každý komentář mi udělá obrovskou radost! Děkuji! :)