středa 31. srpna 2016

Když si uvědomíte, že mládnout nebudete..


.. přesně to se mi podařilo před pár dny. Nejsem člověk, který by nějakým závratným způsobem bazíroval na svém věku. Tedy takhle, od nějakých osmnácti do čtyřiadvaceti, jsem nesla každé narozeniny špatně. Dvacáté jsem dokonce probrečela. Sice jsem si říkala, že s tím stejně nic nezmůžu, ale bylo to silnější. Na čtyřiadvacátém roce se to změnilo. Nejen, že jsem je strávila nehorázným způsobem v lihu na nejlepší oslavě narozenin ever, ale dospěla jsem do fáze, kdy jsem přestala na věk myslet. Možná za to mohlo i to, že se kolem mě motali samí mladší nápadníci, občas mi někdo pochleboval s lichotkou, že vypadám na patnáct a nebo po mně pro změnu někde v obchodě chtěli občanku.. Jo, to vám hned polechtá ego. Co tím chci ale říct, prostě jsem to řešit přestala a pořád se bránila jenom pomyslet na to, že jsem překročila pětadvacítku a že mi pomalu, ale jistě táhne na třicet. Jenže, před nějakým časem mi myšlenka na třicítku blikla hlavou poprvé.. po pár dnech podruhé.. a pak se začalo dít kolem mě takových věcí, že už jsem to nemohla přehlížet a musela se smířit s tím, že ten čas opravdu letí a nebude trvat dlouho a malé děti mi už budou říkat jenom dobrý den a nebo ještě líp, budou mě nazývat starou jako já kdysi svoje rodiče v jejich věku.


Fyzicky mě to stárnutí ani netrápí. Se svým vzhledem jsem smířená a mám se ráda taková, jaká jsem. I s dlouhým nosem. Malýma očima. A několika kily navíc. I ty vrásky přijímám. A každou jednu jedinou mám a vždycky budu mít ráda. Jenže to prostě není jen o tom, jak tělo vypadá navenek. Ale i o tom, že začíná stárnout i zevnitř. Nejen, že po každém tahu jsem druhý den nepoužitelná podstatně déle než v patnácti, ale hlavně mé okolí místo celonočních tahů, tráví noci u dětské postýlky a nebo odpočinkem s hlazením vypouklého bříška. A začíná se to dít nebezpečně blízko a nebezpečně často. Ne jako že bych měla nějaké mateřské pudy. Ty zůstaly kdesi zakrnělé a ne a ne se aspoň špetku špetičku projevit. Stále a pořád si snažím namluvit, že děti nechci. I když v hloubi duše vím, že to tak není a jednou to přijde. Kdo ví, jestli to bude za rok.. za dva.. za tři a nebo třeba opravdu nikdy. To nechám volně plynout. Ale čím více případů v okolí se objevuje a čím blíž ke mně to je, tím víc si člověk uvědomuje, že jako reprodukční věk je v plném proudu. Že období, kdy jsme se děsily u těhotenských testů, aby se neobjevily dva proužky, je pryč a nyní je cokoliv jiného než dva proužky zklamáním.. Když mi má nejlepší kamarádka ze střední, minulý týden oznámila, že je ve čtvrtém měsíci, radovala jsem se, ale zároveň jsem domů dorazila s otazníkem v hlavě a pochmurnou náladou. Samozřejmě z ní mám radost a strašně se těším, až mrňouska budu moci pochovat a povozit, ale zároveň jsem si říkala, že teď v tom jsem sama.. A jestli nejsem divná.

Ale překvapivě, tohle nebyl ten zlomový okamžik, kdy jsem si řekla "Jooo, holka, tak teď jde do tuhého!". Ta chvíle přišla o týden později, tento víkend. A asi vám ten moment, ta situace, kdy mi něco takového došlo, přijde směšná. S kamarádkou, se kterou jsme posledních několik let obrážely jednu akci za druhou, jsme se rozhodly, že pojedeme na poslední diskotéku v tomto roce na letním parketu. Dva roky jsem tam nebyla a spolu jsme někam vyrážely po dlouhé době, takže v očekávání bylo pořádně si to užít. I přes to, že po celonoční kalbě, jsem další dva dny nepoužitelná. Fakt už mi není patnáct, haha. Jenže, ta chvíle nepřišla. Poté, co jsme tam dorazily a spatřily desítky podnapilých, sotva osmnáctiletých dětí, motajících se po chodníku (v tom lepším případě), jsem najednou měla pocit, že tohle už není nic pro mě. Pak přijde ta ostudná chvíle, kdy ukážete u vstupu starou, ještě zelenou, občanku, pokladník zvedne oči s otazníkem v nich a vy jen sklopíte svůj pohled a nastavíte ruku pro pásku :D Následuje kilometrová fronta na jedno pivo, kde se půl hodiny nudíte a každý druhý vám šlápne na nohu nebo vám dá loktem. A když už se vám dostane do ruky pivo, tak ho jen ucucáváte, posloucháte hudbu, kterou většina osazenstva nezná, protože když to hráli, oni byli ještě pomalu v plenkách a vám začne docházet, že tohle už fakt není ono a něco je špatně. Prostě už jste z tohoto životního stylu vyrostli a jste na to jednoduše staří. Fuck yes. A tak jsme se s kamarádkou po dvou hodinách těžkého utrpení sebraly a vyrazily domů, abychom už v jednu ležely v posteli a mohly před usnutím přemýšlet a pohroužit se do svých myšlenek ohledně uplynulého večera :D


A tento stav mysli, jsem praktikovala několik následujících dní, kdy jsem si uvědomila, že fakt asi začínám stárnout, když svůj čas a páteční večery trávím raději doma s přítelem než na párty uprostřed parketu. Když si radši dám jedno pivo na chuť než litr vodky na rozjezd. A když místo chlapů okolo, přemýšlím, co dělá doma ten můj a pes :D Jednoduše, je čas smířit se s tím, že nikdo nemládneme. A časy se mění. Člověk stárne a moudří. A život přináší zase jiné situace a radosti než tomu bylo v patnácti.. Prostě mi táhne na třicet, no :) A jsem za to ráda a cítím se dobře!

Jak svůj věk vnímáte vy? Potřebovali jste si v hlavě taky ujasnit myšlenky a nebo jste do dalšího období přešli plynule? 

P.S. Prosím, berte to s rezervou. Všechno. Třeba to, že už si neužívám diskotéku pro náctileté, ještě neznamená, že odteď nechodím pařit a nedám si drink ;) Jen už chodím do jiné společnosti (aspoň 20+ :D) a piji trochu noblesněji než slitou vodku s džusem v pet láhvi :D Samozřejmě proti tomu nic nemám a nechci, aby to tak vyznělo. Všichni (nebo alespoň valná většina z nás) jsme si tímhle obdobím prošli :D A co vám budu povídat, vzpomínám na to období ráda, bylo fajn v patnácti nic neřešit a jen si užívat života :)

P.P.S. Já vím, že to vypadá, jak kdybych byla snad i nějaká opožděná, ale prostě já o podobných blbostech hodně přemýšlím a pak mám potřebu to hodit "na papír", tak jsem se rozhodla to nakonec i zveřejnit, však proč ne.. Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo prožívá podobné pocity a bude mě moci uklidnit, že v tom nejsem sama! :-O :D

58 komentářů:

  1. Chápu. Ale jsi šťastné děvče, pokud máš přítele. Zdraví single bezdětná pětatřicítka, která se snaží být spokojená aspoň s tím, co má, i když si to představovala všechno jinak. :-) Bára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baru, všechno může být za deset let jinak.. V tomhle jsem dost skeptická a radši s ničím takhle do budoucnosti nepočítám.. Taky si to můžu představovat jak chci, ale víš jak to je: člověk míní, život mění.. :)

      Vymazat
  2. moje milá, teď já : a co až si uvědomíš, že už ti 30 bylo a po těch dětech netoužíš, nebo si tomu nechala volný průběh, potom dvě čárky a nakonec, když už se začneš těšit, ten plod tvoje tělo zabije. moje i ta malá chuť zmizela, nenávidím svoje tělo a dítě nevím jestli chci.. teď budu měnit práci a kdo ví co bude. ale věk nesu opravdu těžce, s každým rokem hůř a hůř. říkám si že lituji spousty let, že jsem mohla být jinde, žít jinak, co by bylo kdyby.. ach jo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jo a ještě na diskotéky jsem nechodila nikdy, nebudu ani ted, ale když je akce, tak to umím rozjet, třeba za týden jednu takovou máme v práci na mou rozlučku s prací, neoficiální, bez vedení a rozhodla jsem se, že si to užiju

      Vymazat
    2. Luci, doufám, že až si uvědomím, že už mi bylo 30, ponesu to statečně s hlavou vztyčenou :) S tím dítětem, kdoví.. třeba bude, třeba ne. Nijak se na myšlenku dítěte nevážu, pořád mám sebe raději a nechci se dělit. To zní strašně sobecky, ale momentálně to tak je. A prostě vím, že bych v tuhle chvíli nebyla dobrá máma. Rozlučku si užij, zítra mě taky jedna čeká a do nové práce držím palečky! :) Četla jsem o této změně na IG, tak na tebe myslím! ;)

      Vymazat
    3. si zlatá děkuji moc a sobecké to není

      Vymazat
  3. Kláry, nedávno na rozlučce se svobodou kamarádky jsem měla dost podobný pocit, že na diskotéky už fakt nepatřím. To vše na mě nejvíc dolehlo ve chvíli, kdy mi jeden šestnáctiletej kluk řekl, že nevěří, že mi bude brzo 30.... :D Nicméně co se týče rodiny a tak, myslím, že jsem přesně tam, kde chci být ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jéje, já jsem se zařekla, že už na podobnou diskotéku nevlezu :D A to mám prosím pěkně ráda taneční hudbu a tanec :( :D S rodinou to mám stejně, v tomhle ohledu mám jasno a ani přemlouvání babičky to nezvrátí! :D

      Vymazat
  4. Já sem přesně v té fázi že svůj věk nesnáším. Je mi něco přes 2 měsíce 22 a nesu to fakt blbě a snad i závidím holkám kolem 15. Přijdu si strašně stará, že mi spoustu věcí už uteklo atd. Snad se to taky zlomí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, chápu, já jsem to měla v těchto letech úplně stejně, ale dneska to nechápu! Vždyť to je ten nejlepší věk a takových možností! :) Nejlepší čas zapracovat na čemkoliv chceš! To je tvárný věk, kdy ještě můžeš vše :)

      Vymazat
  5. Ahojda, jsme věkem stejně mladé :-)
    Co se děcek týče, neprožívám to. Zatím jsem se přesunula ve své hlavě z "smrada nikdy" do "někdy jo", zatím jsem o tom nikoho neinformovala.
    Každopádně kvůli dětem jsem přišla o hromadu kamarádek, jen jediné nejeblo. Ostatní probírají konzistenci stolice atd. o což fakt nemám zájem. Ráda jim s malým pomůžu, projdu se, ale nezajímá mi detailní popis všech veci, co se děti týče.

    A diskoteky, tam jsem byla dvakrát. No alkoholu neholduju, takže v tomto ohledu jsem v pohode. Dám si občas kvalitní vínko, Zajdu na pivko a jsem ok.
    A víš, co si užívám? Svou volnost, vydělávam peníze, mám byt, dělám si tady co já sama chci, vařím co chci. A mám pravo říkat ne, protože mi už táhne na 30. Nechci uklízet, tak to kaslu, není tu maminka, co by mi zpucovala...
    Strašně se mi líbí, ze můžu rozhodovat o všem :-) takže si věk užívám...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to mám s těma dětma stejně :D A jsem ráda za to, že většina mých opravdu blízkých kamarádek mne v tom nenechala a zatím jsou taky bezdětný, až budou čekat i ony, tak to teprv bude krize! :D :-O Já totiž přesně tyhle maminkovský kraviny nesnáším a jen by mi jednou někdo řekl něco o stolici.. fuj :D A s tou volností vím, o čem mluvíš :) Mám to stejně!

      Vymazat
  6. Je mi 24 a připadám si už hrozně stará. Hodiny pomalu ale jistě začínají tikat a já si řikám, že už mám pomalu na čase. Jsem rodinný typ, s dětmi pracuji, sama děti chci a mateřské pudy už se začíná více a více hlásit, zvlášť když kolem mě je spousta bývalých spolužaček těhotná nebo už dokonce mimi má :D
    A paření do rána? Na to jsem nebyla ani v 15 a teď se z každé oslavy vzpamatovávám týden :D
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejhorší je, jak se kolem postupně začínají hemžit ty děti u všech těch spolužaček, kamarádek a dalších stejně starých ne-li mladších holek.. :D Ale tohle já beru tak, že nemusím jít s davem a klidně si ještě pár let počkám.. nehledě na to, že do toho nechci spadnout jen tak s někým a nechtěla bych se po pár letech s dítětem na krku rozvádět, až zjistím, že to není ten pravý.. Takže až to přijde, tak to přijde, 24 je ještě v pořádku, neboj! ;)

      Vymazat
  7. V hodně věcech z Tvého článku jsem se našla. I když u mě ten přechod ke třicítce proběhl celkem lehce a bez přemýšlení, měla jsem dlouholetého přítele a dítě jsme chtěli, a tak ho máme, kupujeme byt a dál uvidíme co život přinese.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono by to tak i mělo být, to jen já zase moc dumám nad životem brouka ;) :D Ale takhle nějak to mám do budoucna taky naplánované, i když se bojím cokoliv plánovat :)

      Vymazat
  8. Ahoj Klárko, hezký oddychový článek. Jsem tedy mladší (22 let) přesto si poslední měsíce uvědomuji jak říkáš, nikdo z nás nemládne a není přeci jen na čase se v tom životě pohnout dále.? Pociťuji jako by byl vzhledem k okolí nejvyšší čas udělat větší krok, tak nějak více dospět. Na jedné straně se necítím na to, že bych měla založit hned zítra rodinu apod. ale na druhou stranu jsem se už kolikrát přistihla nad myšlenkou miminka, svatby apod. z čehož jsem nadšená sotva na to pomyslím a snad už si i živě tu budoucnost maluju, ALE pak jakoby přišla velká facka. Proč? Protože si říkám, sakra 22 let, nic jsem nedokázala ve svém životě, není kam spěchat... a po nějaké chvilce snění jsem zase v realitě s faktem, že mám ještě čas a ono se to nějak vyvrbí. Cítím se mladě a věk si nepřipouštím, ale jakmile dojde tedy na nějaké takovéto podobné téma, tak si přijdu hned o deset let starší a s "promarněným životem". Takže za sebe doufám, že co nejdříve budu mít v tomhle směru jasněji :D
    Měj se hezky a hezké poslední slunečné dny! :)
    PavlinkaPful

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlínko, to chápu :) Já akorát u těch životních kroků nemyslím na dítě, ale spíš na bydlení (hypotéku) :D Ale taky stále otálím a nechávám to prostě plynout.. a pak mám přesně ten pocit, že už mám to nejlepší za sebou :D a přitom to tak není.. Prostě se musíme smířit s tím, že to je život :)

      Vymazat
    2. To já si představuji jen to hezké, příjemné a na nějakou hypotéku raději nemyslet :D ale samozřejmě jednoho dne na ní s největší pravděpodobností také dojde, o tom žádná. Ale teďka ráda zůstanu u toho "snění", studování a naříkáním jak mé spolužačky zakládají rodiny. Ale určitě s tebou souhlasím v tom, že takový je život, přijmout ho a prožít ho co nejlépe. To nejlepší nás teprve ještě čeká ;)
      Měj se hezky.

      Vymazat
    3. No, já chci mít tu hypotéku co nejdřív za sebou, abych pak mohla myslet na to příjemné :D :D Ale uvidíme, jak to nakonec vše bude.. já se držím hesla: člověk míní, život mění, takže na plány úplně nespoléhám :)

      Vymazat
  9. Kočko, a bude hůř :) Mě je 35 a mám dva mrňousy. Do třiceti jsem děti nechtěla a kdyby je nechtěl můj chlap tak mě něco podobného ani nenapadne :) ted´ bych neměnila ani za nic. Občas mi chybí práce, možnost jít večer v klidu ven bez shánění hlídání a nesnáším skupiny matek řešící prdy a podobné věci...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to gratuluji, Evi, patříš do menšiny normálně uvažujících matek! :D Občas mám pocit, že ty maminy nevidí víc než to svoje prďole a to mě šíleně děsí! :D Michal už o dětech také celkem mluví a chtěl by, ale čím víc o tom mluví, tím míň já ho chci.. :D Přijde mi to pak takové moc reálné a já si to teď fakt nedovedu představit :)

      Vymazat
  10. nebude hůř :o) mně táhne na čtyřicet a je to pořád větší pohoda, časem přichází vyrovnanost a klid :o) děti nemám, nikdy jsem nechtěla, jsem na tom skvěle zdravotně i fyzicky, mám fajn práci i chlapa.....no fakt si nestěžuju

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já doufám, že to tak bude! :) Děkuji za pozitivní příspěvek! Já jsem se v posledních dvou letech hodně srovnala sama se sebou, zatímco dřív jsem měla každou chvíli záchvat smutku, špatné nálady až deprese, v poslední době to beru vše daleko lépe. Může za to určitě i klidný a stabilní vztah, tak doufám, že se časem tohle mé já bude vyvíjet a budu jednou naprosto vyrovnaná a spokojená i s vyšším věkem :) :D

      Vymazat
  11. Klarko, vzdyt mas do tricitky jeste daleko. Ja ji mam daleko bliz a nijak mi to zatim nestresuje. Deti mi netahnou, ackoliv spousta kamaradek deti uz ma, ale stale zbyvaji nejake, ktere jsou bezdetne. U nas chce deti hlavne muj muz a vi, ze ted na to neni vhodna doba vzhledem ke zmene zamestnani a s tim spojene i stehovani. Jedineho ceho trochu lituji, ze jsem se rozhodla az ted a ne napr. uz pred tremi lety, kdy ta sance taky byla. Ted jsem momentalne spokojen s tim, kde jsem a co bude dal, to se uvidi.
    Jinak verim na to, ze vse, co se deje, ma svuj duvod a driv nebo pozdeji na to clovek pak prijde. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, to je možný, ale hlavě neporučíš :) a ono to zas tak daleko není, vzhledem k tomu, jak ten čas šíleně letí! Já jsem si tenkrát myslela, když ses stěhovala a držela to v tajnosti, že jde právě o miminko :D Pak mě překvapilo odhalení :P Jinak já věřím v to samé, proto vůbec nepřemýšlím nad tím, že by to takhle být nemělo.. :)

      Vymazat
  12. Klári, úplně stejně se cítím i já. A s tvými slovy "Stále a pořád si snažím namluvit, že děti nechci. I když v hloubi duše vím, že to tak není a jednou to přijde" se naprosto ztotožňuju. Je mi 25, 26 mám v prosinci, mládí v h...áji. :D Naštěstí mám kolem sebe kamarádky, které těhotné nejsou a zatím to ani neplánují, ale co se týká známých, tak to jsou ženské těhotné pomalu na každém kroku. A já si zas říkám, že dítě nechci, nepotřebuji, že takhle jsem spokojená...ale v hloubi duše vím, že to své dítě asi jednou budu chtít. Občas si přijdu jako hodně rozdvojená osobnost. :D A party už nevyhledávám, s kamarádkama ještě do té vodky s džusem jdeme, ale to jen když jsme všechny spolu na zahradě apod. To už do klubu, kde se to hemží 18letýma, přijdu v podnapilém stavu a je mi to tak celkem jedno. :D Ale normálně bych tam už nešla. Ale na druhou stranu - věk mám bohužel čím dál větší, jenže já se pořád cítím jako dítě. Nedokážu si představit, že bych teď měla třeba tříleté nebo pětileté dítě. Jen je škoda, že jako mladice nebudeme vypadat pořád, myslím si, že i ve 40 budu uvažovat stejně jako teď. :D Mám dny, kdy se zamyslím nad tím, kolik mi je a fakt mě to trápí, protože po dvacítce ten život strašně rychle utíká. Ale pak si řeknu, že to přece není tak hrozný a život mám ještě před sebou a že by mě ženy, co jsou třeba o deset let starší, za takové kecy, že jsem stará, vyfackovaly. :D Musíme stárnout s grácií a brát to s nadhledem, jinak to nepůjde, takový je život. :) Měj se krásně. Pauli

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ámen! :D Myslíme opravdu stejně, jako kdybych to psala já! Občas si taky říkám, že jsem úplně blázen a rozdvojená osobnost.. :D

      Vymazat
  13. Jee,teda je mi 32, rok mam dite a musim teda rict,ze jsem si do triceti nikdy nepripadala stara<3:-* Stejne se mi zda,ze od cca 25 si prijdu furt stejne,v hlave i navenek -hehe jeste pred materskou jsem ucila a bylo hezky,kdyz mi deti tipovali ve triceti o deset min:-D
    Nas skolnik mi prezdival devatackoB-)
    Takze vek neresit a uzivat zivota, vek je jen cislo,vsechno stejne prirozene vyplyne....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já to mám s tím tipováním věku stejně :D Nejhorší, když za mnou chodili kluci max. kolem 20 a chtěli se seznamovat.. :D :D

      Vymazat
  14. Kočko, úplně tě chápu a těšim se, až se potkáme a pokecáme :* (občas se mi zasteskne po těch slitejch vodkách s džusem, hradní svíci v krabici a návratech domů v době, kdy ostatní jeli do práce - naštěstí mám spoustu mladších kamarádů, takže zrealizovat tohle jednou za čas a bavit se historkama, kde se kdo kdy poblil, neni zas tak nereálný a občas se to i děje :D ) Karol

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A myslim, že dětí si užiju v práci dost, takže i s třicítkou zatim žádný vlastní neni v plánu ;)

      Vymazat
    2. Taky se těším, až se uvidíme! :* Musíme to brzy domluvit! :) No nech na hlavě, já se občas pobliju i dneska :D a to k tomu ani nepotřebuji slitou vodku s pomerančovým džusíkem či krabicáka :D :D

      Vymazat
  15. Je mi 27, a pokaždé, když se mě ptá někdo na věk musím nejdřív hooodně dlouho počítat, kolik že mi to vlastně je. Od nějakých 24 je u mě věk nepodstatná informace :) Co se týká dětí, zatím žádné tiky, i když to v mém okolí začíná připomínat mateřskou školku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, mateřská školka, kam se člověk podívá :) Já se občas taky zaseknu na čísle, když se někdo zeptá :D ale pak si těžce vzpomenu.. :D

      Vymazat
  16. Někdo tady přede mnou psal,že i ve 40 bude uvažovat stejně jako teď a dávám za pravdu.Je mi o 20 let více než těch 40 a v duchu jsem pořád ta holka,kterou jsem bývala.Poslední dítě vylétlo z domova před třemi lety a já si zase konečně můžu všeho užívat.Ale asi to u všech žen neprobíhá stejně.Tak jako některým z vás vadí kamarádky,které řeší dětské prdíky,tak mně zase vadí kamarádky,které jsou schopny ukazovat třeba sto fotek vnuků a nebo mluví jen o svých nemocech.Zatímco já bych ráda probírala kosmetiku,parfémy a nebo kulturu.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to se nedivím, nemoci přijdou na řadu po těch dětech a taky to není zrovna to, co bych chtěla s ostatními probírat, vždyť je spousta zajímavějších témat! :) Já si myslím, že v každém z nás zůstane mladý duch, který se občas prosadí a asi to tak má být.. :)

      Vymazat
  17. Tyjo holky, to jsou všechno tak hezký slova, mám hroznou radost, že sem chodí normální lidi =o) faaakt že jo! Díky, mám dneska o mnoho lepší náladu a to jen kvůli vám všem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že jo, já si to taky říkám :) Je to strašně fajn!

      Vymazat
  18. Ahoj, jsem ráda, že jsem narazila na někoho normálního. Mně je 28, nemám přítele ani dítě a nejsem kvůli tomu nešťastná. Je to sotva 3 roky, co jsem dodělala vysokou, takže spíš řeším práci. Zatím se mi nepodařilo získat tu vysněnou, ale snad to jednou vyjde. Spíš si užívám svobody a toho, že vlastně všechno můžu a nic nemusím. Trochu přemýšlím ještě nad doktorátem, ale uvidím, jak to dopadne. Ale hodně mých kamarádek hlavně ze ZŠ a SŠ je vdaných a mají i několik dětí. Já si ale nějak neumím představit, že bych se měla vdát a mít dítě. Myslím si, že na to mám pořád ještě čas. Pokud se jednou rozhodnu pro manželství a dítě, tak fajn, pokud ne, tak ne. Ale rozhodně se do toho nebudu hrnout jen proto, že by to ode mě ostatní čekali. Myslím si, že když se pro něco rozhodneš, tak by jsi to měla dělat proto, že to chceš ty a ne že to od tebe někdo čeká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je rozhodně pravda :) Rozhodně se do ničeho nenutit a dělat to podle sebe. Já mám třeba ten "problém", že čím víc mi někdo něco připomíná a do něčeho mě "nutí", tím víc se zatvrdím a budu tvrdohlavější a chtít opak :D Takže když mi babička pořád nadhazuje svatbu, už teď vím, že žádná hoooodně dlouho nebude :D

      Vymazat
  19. Klárko, vypadá to, že jsme stejný ročník. A cítím to úplně stejně. Ať už teda s dětma, nebo diskotékama. To stárnutí má ale své důvody. Umím už pít, a i když se opiju, tak mi druhý den ráno není špatně (protože kvalitní alkohol prokládaný vodou), a je mi jen tak nějak unaveně :D No a diskotéky, kde je osazenstvo 15-18 je kapitola sama o sobě. To, že mě balí mladší chlapi je sice super (a že mi tipujou leckdy i 16 mě nesmírně těší), ale zase na druhou stranu ti starší si mě asi kvůli tomu nevšímají nebo co :D Narozeniny, kdy mi bude táhnout na 30 mám v dohledné době, a věřím, že podobné pocity se taky dostaví. Tak to dobře snášej! ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Claire, já to mám s pitím pořád horší, už toho snesu daleko míň a i když toho fakt nevypiji moc, protože poznám, kdy mám dost, tak mi bývá špatně víc než kdy dřív, žaludek to nějak nesnese :D Jinak s chlapy to mám stejně, potěší, když se zajímají mladší a ještě tipují málo, ale jak má pak člověk ulovit někoho "do života", když adepti sotva odrostli máminým sukním, co? :D

      Vymazat
  20. A to ja som jedina ktora pocula ze zivot zacina po 30tke? 😁

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale neeee, já jsem to slyšela taky :) Ale tak nějak to člověk asi musí zažít, jinak se tomu nechce věřit :D :)

      Vymazat
  21. Teď tak přemýšlím, že vlastně ani nevím, kolik ti, Klári, je? Mně bylo minulé pondělí 26 let a nesu to docela špatně. Snažila jsem se to rozdýchat týden před tím, ale nerozdýchala to ani týden po tom. Ještě, že na to nevypadám. Vypadám tak o 8 let mladší a kdo mi hádá přes dvacet, tak jsem za to ráda. Ty máš aspoň přítele, já nemám nikoho a zajímají se o mě jen samí mladí kluci. Nedávno mi v práci jeden brigádník nevěřil, že mi bude 26 let a myslel si, že jsem ještě studentka střední školy. A jak píšeš, kamarádky rodí děti a já ani nevím, jestli někdy děti mít bude. A vůbec, jestli někdy potkám toho správného partnera...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, je mi o půl roku víc :) (Ano, teď jsem jak malá, když zmiňuji ten půlrok, ale mě třeba děsí i to, že nedávno jsem měla narozky a ono už je to ZASE o půl roku víc! :-O :D) Já to mám úplně stejně.. nikdo mi věk nevěří, občanku ukazuji úplně všude a najít staršího chlapa bylo umění :D Měla jsem to úplně stejně, nejsi v tom sama ;) nápadníci kolem 20 max a ač to na jednu stranu potěšilo, na druhou jsem z toho upadala do depresí, protože jsem stejně jako ty, chtěla už něco víc než se jenom "bavit".. Ale neboj, Evi, on se někdo ve správou chvíli objeví! ;) A budou i ty děti :P

      Vymazat
    2. Děkuji Klári za trošku podpory :) A ty máš přítele v podobném věku, jako jsi ty? Jak se ti ho podařilo najít? :)

      Vymazat
    3. Michalovi je 28 a známe se z internetu, resp. přímo ze seznamky.. ;) :D by člověk neřekl, že se dá někdo normální poznat tímhle způsobem, ale je to tak :)

      Vymazat
    4. Taky zkouším seznamku a narazila jsem tam taky na kluka 28 let, který je docela přes psaní sympatický, máme i dost společného, jen mi trošku vadí jeho přehnané sebevědomí. Píšeme si skoro měsíc a jako uvažuji o tom, že se s ním setkám a uvidí se :)

      Vymazat
    5. Evi, klidně to zkus, nemáš moc co ztratit, spíš můžeš jen získat ;) ale radím raději nechodit na schůzku sama, ať jde třeba do stejné restaurace/kavárny/kamkoliv i kamarádka nebo někdo blízký, abys měla pojistku, kdyby cokoliv ;) Já tam takhle měla kdysi taky špionky :D člověk je klidnější, že tam někdo je, když ani nevíš, s kým se vlastně setkáš.. :)

      Vymazat
    6. Klárko, děkuji za radu :). Hrozně se toho setkání bojím... A bylo někdy potřeba, aby špionky zasáhly?

      Vymazat
    7. Evi, nebylo, protoze moje jedine rande naslepo dopadlo tak, jak dopadlo.. :D ale od kamaradek vim, ze nekterym uz se to hodilo (vetsinou aby se zbavily toho chlapa, protoze se s nim nudily nebo tak :D)

      Vymazat
  22. Moc se mi libi ty komentare a zkusenosti normalnich slecen/pani zde. Klarko, tato tvoje uvaha mi jen ukazala, ze nejsem jedina, kdo takhle premysli o veku, detech a zivote obecne. Mne bylo tricet loni v prosinci, priteli je o trinact vic a ma dospele deti, presto by se mnou dalsi jeste v budoucnu chtel...a ja si to vubec neumim predstavit, i kdyz na druhou stranu biologicky vek na deti uz mam davno (mozna i za sebou), ale neumim si predstavit, ze se muj zivot toci kolem ditete a uz naporad tady bude nekdo, kdo bude potrebovat moji pozornost...asi sobecke. Presne jak nekteri psali vyse, sice starnu, ale ta mala holka a ztrestena dvacitka tam porad je, a i kdyz jsem dospela treba v praci, kde toho mam hodne na starosti a jeste sefovat jinym, tak nekdy (casto) si prijdu jako dite a ze ten napriklad pracovni zivot je jakoby neskutecny/nerealny, protoze si vubec neprijdu dospele a nekdy taky potrebuju proste obejmout a nebo jen brecet... Jak mi partner rekl, kdyz jsem nahlas premyslela o tom, ze zavidim starsim zenam (tim nemyslim starsim ve zlem, ale proste jen drive narozenym nez ja) ze se zdaji mit zivot pod kontrolou a ja vlastne ani nevim co chci, ony sice maji neco co ty ne, ale daly by vse, kdyby byly zase 'mlade' jako ty...a tak je asi vsude neco a je povzbuzujici cist, ze v tom nejsem sama :) A ano, navraty z diskotek v osm rano a schopnost vydrzet pit vic nez kluci...nevim kdy, jak a proc se to stalo, ale ted si dam malicko a hned to citim v hlave a kdyz se opiju, tak nejsem pouzitelna dalsi dva dny :D Dekuji za inspirativni cteni a ze jsi se podelila s nami o tve myslenky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. a jeste jsem chtela dodat k tem detem...v praci se celkem hodne setkavam s tehotnymi a nastavajicimi nevestami...a presto, ze sama se jeste na dite necitim, a nejsem ani zasnoubena...tak me casto tak jakoby divne bodne u srdce, kdyz s nimi jednam...jednou se mi dokonce po jednani s budouci nevestou chtelo brecet, protoze mi bylo strasne lito, ze ja zadnou svatbu neplanuji, a prislo mi, ze jako asi delam neco spatne, kdyz nejsem ve triceti jeste vdana...tak nevim, jsou to ty tikajici hodiny nebo tak neco? :DDD

      Vymazat
    2. Já to cítím úplně stejně.. kolikrát si říkám s prací to samé.. že mám pocit, že není možné abych už pracovala a pak představa toho, že desítky let ještě pracovat budu? :-O :D a do toho ještě děti? Božínku, i tak jsem zdrchaná :D a ano, také mám pocit, že jsem v tomhle sobec, ale nechci se o svůj život momentálně s nikým dělit a věnovat se komukoliv kromě sebe ;) Takže v pohodě, takových "sobců" je nás víc :) na druhou stranu, když mi kamarádka řekla o svém těhotenství, tak mě píchlo u srdce stejně, jako tebe u té svatby.. :D to už jsem si fakt přišla jako rozdvojená osobnost.. ale stačilo pak slyšet řev dítěte v obchodě a ono mě to zase hned přešlo :D to samé se svatbou známých, píchne u srdce, ale pak vidím každého druhého se rozvádět a zase mě to přejde :D

      Vymazat
  23. Ahoj Klárko, krásný článek. Vím, že je tvůj blog především o kosmetice a že odhalovat duši veřejnosti je moc odvážné, ale přála bych si víc článků z rubriky "diary". Líbí se mi tvůj styl psaní, uvažování, tvoje "já".
    Mně bylo před nedávnem 36. Běžně mi naštěstí hádají o deset let méně (přináší to komické situace třeba na koncertech, kdy mě balí 25. kluk, a ač se mi vždycky líbili mladší, tak tohle už je moc velký rozdíl) ale...
    Zkrátka to, že duše i tělo stárne si uvědomuju stále častěji. Na jednu stranu se cítím vnitřně mladá - možná nevyzrálá na svůj věk je přesnější - ale ztratila jsem takovou tu naivitu, optimismus a čím dál častěji pozoruji, jak se měním v pesimistu - právě s tímhle se těžko vyrovnávám. Nechci být zapšklá "stará panna" z kočkama na klíně. ;)
    Ten smutek pramení z toho, že nemám partnera, vážný vztah. Muži o mě jeví zájem, ale jen do postele, bohužel, i když upřímně, možná lepší to, než kdybych pro ně byla úplně neviditelná. Přestože pro chlapi mého věku neviditelná jsem. A když ve svém věku řeknu, že jsem single, většinou si chlap nejspíš pomyslí, že jsem divná (asi začnu říkat, že jsem rozvedená, mě teĎ tak napadlo)...
    Nejvíc mě rozesmutní to, že v okolí se všichni žení/vdávají nebo čekají dítě. Biologické hodiny mi netikají, ale ta samota mě trápí. Kdybych aspoň byla kariéristka, co se v 35 vzpamatuje a zjistí, že nemá chlapa ani rodinu, tak bych možná právem na sebe mohla být naštvaná, jenže bohužel jsem v 24 zažila dost drsnou zkušenost, po které mě muži nadlouho přestali zajímat. Tehdy mi nedošlo, jak dalece to ovlivní psychiku a nadlouho zraní právě duši - a jak to ovlivní i budoucnost co se týče mužů a partnerských vztahů. Už je to za mnou, nemá cenu se babrat v minuulosti, tu nezměním, ale mívám pocit, že ty nejvhodnější léta pro nalezení toho pravého a vše co k vážnému vztahu patří, jsem prošvihla. Možná to jsou silná slova, ale upřímně si přiznejme, že kvalitní muži mého věku jsou rozebraní a očas mi přijde, že musím počkat, až se ve 40 budou rozvádět - ale nebudou pak koukat spíš po pětadvacítkách?
    A taky musím přiznat, že je pořád ve mě "ta malá holka", co je vyjukaná z dospěláckého světa (přestože ročník v občance je neúprosný), i když navenek předstírá, že to tak vůbec není, ale uvnitř je ve mě chvilkama malá dušička. Nevím, jak to jinak popsat.
    Děkuji za článek a za všechny komentáře.
    M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá M., popsala jsi to opravdu moc hezky.. Přesně chápu, jak to myslíš, s tou malou dušičkou a změnou svého přemýšlení z optimisty na pesimistu.. Mám to hodně podobně, opravdu. V mém případě to nepramení z partnerských vztahů (i když ono všechno okolo člověka nějakým způsobem poznamená), ale pro změnu z kariérního, resp. z nekariérního života.. Tak snad se nám podaří z toho pesimistu vymanit a bude se jen dařit! ;)

      Vymazat

Každý komentář mi udělá obrovskou radost! Děkuji! :)