Dočasná péče: Část 3: Mia odjíždí..

Ahoj moji milí,

vítám vás u posledního dílu naší cesty v dočasné péči. První článek jsem psala o tom, co to vlastně je a jak jsem se k tomu dostala (klik) a druhý článek už jsem zasvětila přímo jí, mé dočasné krásce Miunce (klik). Zejména našim začátkům a našemu soužití.. A slíbila jsem ještě jeden článek, který se bude týkat toho jak jsme hledali domov a jak to vlastně všechno dopadlo.. 

Minulý článek jsem končila tím, že jsme Miu vyléčili, naučili základní poslušnosti a návykům, ukázali ji, co je láska a péče. Každým dnem byla spokojenější a naprosto upřímně, každým dnem tu byla víc doma. Už jsme si i my začali zvykat, nejen ona. I tu náročnou denní rutinu jsem přijala za svou a každý další den nahrával tomu, že u nás zůstane už navždy.. 

Ale.. Jakmile to šlo, po domluvě se spolkem jsme spustili hledání nového majitele. Já jsem od začátku věděla, že zrovna Mia nebude mít s hledáním nového domova problém. Jelikož jsem v té době byla na všechno sama, cítila jsem na chvíli úlevu, že to třeba brzy skončí. Na druhou stranu, netrvalo dlouho a tajně jsem začala doufat, že nový domov jen tak nenajde a necháme si ji. Celou dobu se ve mně praly dvě já. Jednou jsem byla nakloněná jedné verzi, za chvíli druhé.. Neuteklo ale moc času a do dvou dnů po zveřejnění inzerátů přišly první odezvy. Bylo jich celkem dost, nepřeháním, když říkám, že mi volali i tři lidi denně. Sama jsem se divila..

Ještě vám možná přiblížím, jak to chodí, když se hledá nový páníček. Po zveřejnění inzerátů (spolupracující spolek sdílel inzerát ve skupině na FB, jejich stránkách a také na Pesweb.cz, kde najdete pejsky ze všech koutů ČR z různých organizací i útulků) se zájemci mohou ozývat na uvedené kontakty. Prvně obvykle probíhá buď telefonický nebo písemný kontakt. Některé informace se dají vyřídit po telefonu, následuje ale i osobní návštěva jak u pejska, tak v případě potřeby je možná i "předkontrola", kdy se navštíví budoucí bydlení svěřeného psa.

Netrvalo dlouho a zájemci se jen hrnuli. Pokud myslíte, že je to díky tomu jednodušší a rychle uzavřené, tak vás vyvedu z omylu, vůbec :D Bez vykecávek, byla jsem z toho dost nesvá, unavená a kolikrát i rozčarovaná. To, že vám někdo do telefonu projeví zájem o pejska ještě neznamená, že ho opravdu má a že to bude budoucí majitel.. Celkem se mi ozvalo kolem patnácti zájemců během týdne, z toho vážní zájemci, o kterých bych uvažovala, byli 2. Portfolio zájemců bylo různé. Samozřejmě na tom nevidím nic divného, dalo se to čekat, každý má jiné výchozí podmínky, možnosti, představy.. ale většina se jich neshodovala s těmi mými (domácí mazlík/parťák/člen rodiny s volným přístupem po bytě/domě a možností spinkat v blízkosti páníčka) a když už mi přišel někdo zajímavý, tak se po prvním telefonátu neozval.. :D No začala jsem po dvou týdnech neúspěšného hledání trochu ztrácet trpělivost, na druhou stranu jsem byla ráda, že je pořád s námi a čím dál tím víc zvažovala možnost, že si ji fakt necháme. Už i naše Jullka se s ní začínala sžívat a holky si překážely čím dál tím méně.. Pak ale přišel telefonát, který velmi rychle všechno změnil. Nechci zabíhat do detailů, ale rodina, která o Miu měla opravdu velký zájem, ji nejen chtěla, ale i potřebovala. Potřebovali se vzájemně. A já jim tak nemohla stát v cestě.

Pak už to šlo velmi rychle. V pondělí proběhl první telefonát, ve středu návštěva, v sobotu už jela domů... Ten poslední týden utekl jako voda. Poslední dny už jsem nedělala nic jiného než pořád myslela na to, že už zbývá jenom pár hodin a budeme od sebe. Snažila jsem si užít každou minutu. Den před odjezdem už jsem ani nespala a přiznávám, že i několikrát brečela. Začalo mi to docházet. Odjezdu jsem se bála a když to vidím zpětně, tak bylo proč. 

Samozřejmě tady někdo může argumentovat slovy jako: "Vždyť jsi věděla do čeho jdeš.." nebo "A co jsi čekala?". Jasně, věděla jsem o tom, myslela jsem na to a počítala jsem s tím. Fakt kdo mě zná a byl tomu svědkem po celou dobu, tak ví a může dosvědčit, že už na začátku jsem říkala, že loučení bude těžké a většina lidí i sázela na to, že to nedokážu a už ji nepustím. Nebyli daleko od pravdy, že jo. Ale i když to čekáte, víte o tom, tak ta skutečnost je prostě JINÁ. Asi stejně jako když vám někdo odejde na věčnost. Vždyť všichni víme, že to jednou přijde u každého, ale nikdo na to prostě nemyslí a dopředu neví, jak moc to bude bolet. Vyslechla jsem si i názor, že s láskou se nezahrává a tohle je v podstatě "trest" za to. No tak to daná osoba asi úplně nepochopila smysl dočaskářství. To se nedělá proto, že by si chtěl někdo zahrávat s láskou (ať už svojí nebo zvířecí), ale bez toho prostě ty pejsky zachraňovat nejde. Kdybych neudělala, to co jsem udělala, tak Mia nedostane tu šanci najít milující rodinu. A navíc bych vzala tu šanci i nějakému budoucímu pejskovi. Chápete? Takhle to prostě u dočaskářství funguje.

Nyní jsem asi nejosobnější, co jsem tu kdy byla a znovu se bořím do toho, co stále neskutečně moc bolí. Ten den vidím naštěstí jen v mlze, poslední hodiny utekly neuvěřitelně rychle. Návštěva dopadla dobře, rodince, zejména nové paničce se Mia líbila od první chvíle. Po společné půl hodince už jsem ji naposledy připínala vodítko a vedla ven. Ten pocit nikomu nepřeji. Potvůrka jak kdyby něco cítila ve vzduchu, tak se ani loučit nechtěla. Sedla si suverénně do auta, nechala se připoutat a v očích jsem ji viděla: Hurá za dobrodružstvím! :D To je na tom krásné, ale pro mě zároveň naprosto zničující. Moje pocity..? Nedokážu je doteď popsat. Pro mě to bylo jako bych opustila své dítě. Jako by mi puklo srdce. Část srdce odešla s ní. Prostě a jednoduše: byla to ta nejtěžší věc v životě.

Mia ale odjela někam, kde ji milují. Má krásný nový domov plný lásky a péče. Má k dispozici zahradu, několik pelíšků, vlastní prostor, ale i gauč nebo postel. Samozřejmě spoustu dobrůtek a všechno se točí kolem ní. A to je na tom to úžasné, co mě hřeje u srdce ♥

Takže, mám-li to shrnout. Stálo to za to? Ano. Ten pocit, že jsem zachránila takovou krásku a pomohla ji najít svoje DOMA je odzbrojující. Navíc ta zkušenost je naprosto k nezaplacení! Ale víte k čemu se přiznám? Momentálně mám zábrany vzít do péče dalšího chlupáče. Nejen, že bych teď nezvládala tu péči, ale dost mi v tom brání i ty pocity z loučení. Cítím, že bych další loučení zvládala ještě hůř. Jestli vůbec. Už vím co to obnáší a možná o to horší by to bylo.. Tak jen doufám, že to časem vyšumí a já se při příznivějších podmínkách rozhodnu zkusit to znovu..

Tohle beru jako poslední ohlédnutí za tříměsíčním dobrodružstvím. Doufám, že vás to bavilo, zajímalo a něco jste se třeba dozvěděli o téhle možnosti pomoci.. I kdyby o tom jeden jediný z vás třeba začal přemýšlet nebo se rozhodl o tom povědět někomu dalšímu a šířit osvětu, mělo to smysl. Kdyby se někdo vážně odhodlal do toho jít, držím palce. Připravte se na spoustu práce, zodpovědnosti a při loučení i bolesti. Odměnou vám však bude po dobu péče láska a oddanost chlupáče (a je jedno jestli zkusíte pomoci pejskovi, kočičce nebo čemukoliv jinému) a poté pocit, že jste něco dokázali. Že jste pomohli a jen neseděli. Někomu jste zachránili život a dali mu druhou šanci :)