Potřebuji se vypovídat: Jak se poprat se životem + vyhlášení vítězů giveaway..

Pěkný nedělní den!

Dnes se budu snažit být stručná, protože předmětem článku není nic jiného, než vyhlásit nové majitele balíčků z výroční soutěže. Ovšem potřebuji se vypovídat a chci zrovna vám říci pár věcí.. 

Prve bych vám ale strašně ráda moc moc moc poděkovala. Ať už za vaši účast v soutěži či za vaše milé vzkazy, komentáře, e-maily.. jednoduše veškerý kontakt se mnou. Potěšilo mne to z mnoha důvodů. Nejen, že mne to těší vždy, protože kontakt s vámi je vlastně ta voda, která mne žene dál.. ale v poslední době to byla síla, která mne udržovala nad vodou. Děkuji vám. 

Poté, co jsem zde otevřeně přiznala, co mne potkalo v reálném životě mi přišla spousta milých a povzbuzujících vzkazů a e-mailů. Některé mi vehnaly slzy do očí, jak moc jsem z nich byla naměkko, jiné mne rozesmály. Moc vám za to děkuji, opravdu. Je hezké vědět, že jsou lidé, kterým na mne záleží (i když by vlastně teoreticky nemuseli mít důvod). Zcela otevřeně přiznávám, že vy, blogoví čtenáři a fanoušci, jste mi dali mnohem více, než někteří lidé v mém reálném životě.. Víte co se říká, v nouzi poznáš přítele. Díky všemu, co se v poslední době stalo, jsem zjistila, kdo z přátel mi za co stojí, kdo je skutečný přítel a kdo si na něho jenom hraje.. komu záleží na tom, jak se cítím a komu je to úplně šumák.. a světe div se, vy jste skutečnější přátelé než polovina těch, které jsem za ně považovala. Děkuji vám. Původně jsem myslela, že blog asi psát nezvládnu. Prostě jsem si nedovedla představit, že si sednu k počítači a budu sepisovat články o kosmetice.. v tu chvíli, kdy se mi začal ten svět kolem trochu hroutit jsem přeci nemohla mít pomyšlení na něco tak povrchního jako je kosmetika! Jenže, už jen to, jak skvělí lidé se tu schází, jsem se sem prostě vracet chtěla. Navíc jsem vítala rozptýlení myšlenek a tak jsem se přestala bránit a zase jsem sem začala chodit a psát. Blog je jedna z věcí, která mi dělá lepší den, která mne držela a stále drží nad vodou a rozptyluje černotu v mé mysli. Sama bych nikdy dříve neřekla, že bude blog tolik nápomocný k tomu, abych se vrátila s úsměvem na tváři nejen sem, ale i do reálného života. Jdu dál a s úsměvem na tváři, věřte nebo ne. 

Před pár dny se mne jedna kamarádka zeptala, jakto, že se pořád směju i přes to, co se stalo.. Že vypadám dobře naladěna a veselejší, než kdy předtím. A já ji říkám, že nevím, že prostě nechci půl roku brečet nad tím, co nemůžu změnit. Prostě musím jít dál a snažit se žít pořád naplno, i přes to, že mi v tom životě bude pár lidí chybět a občas to zabolí. Jednoduše vím, že mne vše, co zabolelo, posílilo tak, že z toho mám chuť jít dál a bojovat s čímkoliv, co mne potká.. Ptala se na to, co dělám, když mi není zrovna hej. Tak jsem začala přemýšlet nad touhle otázkou, protože vlastně nedělám nic jinak než dřív.. a protože mi tahle otázka přišla od jedné čtenářky i v e-mailu, rozhodla jsem se vám to napsat.. protože vím, že nejsem jediný člověk, který si kdy prošel něčím zlým.. třeba si tím právě někdo prochází a potřebuje to slyšet od někoho jiného..

V prvé řadě se obklopuji těmi správnými lidmi. Zapomněla jsem na ty, co za to nestojí a začala se soustředit na ty, kteří tu pro mne jsou, ať se děje cokoliv. Útočiště, které je tu pro mne vždy, je rodina. Cítím, že se ségrou jsme si bližší víc než kdy dřív. Obě nás potkalo to samé, každá se s tím pereme jiným způsobem, ale vím, že obě jsme tu pro sebe. Je to stavební kámen, odrazový můstek a jistota v době, kdy nic jiného není jisté. Pak je tu pár přátel, které stačí mít a uměj za to vzít.. A nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát. Verča, kterou bych občas zastřelila, ale když potřebuji, tak je tu.. mohu za ní přijet klidně o půlnoci a ona mne s otevřenou náručí (a panákem něčeho dobrého) přivítá. Eliška, která je tu, i když se nevidíme tak často. Věřte, že i na dálku vám přítel může pomoci, stačí když si z vás jednoduše bude dělat pořád srandu, jako to ona umí! Dvě marný se hledaly, až se našly. A pak je tu přítel s velkým P, Ivetka, se kterou se nemusíme vídat denně, ale přesto víme, že jedna pro druhou tu jsme. Víte, to je přesně ten přítel, který se pozná v nouzi. Nejsme spolu v kontaktu denně, ale jakmile jedna z nás má trápení, tak jsme tu pro sebe nonstop. Ve všem mne podrží a je to člověk, který by mi toleroval snad i vraždu a ještě by ji nějakým chytrým způsobem omluvil v můj prospěch :D A v neposlední řadě je tu skutečný přítel, který mi dělá každý den přijatelným a pomáhá mi na vše zapomenout. Je tu pro mne pořád, pomůže mi s čímkoliv, poslouchá moje výlevy a je tu, i když jsem na něho mnohdy fakt hnusná. Absolutně vůbec neposlouchá a i přes zákaz to tu teď určitě čte (přiznej se!) :D ale bez něho bych teď byla úplně jinde. Děkuji. 

Ta rutina jako taková je pro mne dalším záchytným bodem. Prostě dělat věci jako dřív.. Do ničeho se nenutit, ale na nic nezanevřít. Číst, psát, sledovat filmy/seriály, poslouchat hudbu (pro mne hodně důležitá věc!), jít si zapařit, projet se na kole, fotit, spát, spát, spát.. okopat zahrádku, jít nakupovat, sejít se s přáteli.. prostě dělat něco, co mne baví, k tomu i to co mne nebaví, avšak je to potřeba.. ale hlavní je, zabavit se. Čas o samotě mi nevadí, ale musím při tom něco dělat.. Nesmím se jen tak flákat, protože pak se myšlenky všemožně motají v hlavě, vrací se vzpomínky a začne být zle..

Ze všeho se vypíšu. Ať už tady formou jakéhokoliv článku nebo do "deníčku", kde si poznamenávám důležité okamžiky a své nejhlubší myšlenky. Cítím-li obavy, strach, úzkost nebo cokoliv negativního, zasednu k počítači a píšu.. nemusí to nikdy spatřit světlo světa, klidně to pak celé smažu, ale už jen to, že to ze sebe dostanu mi hrozně pomáhá.. jednoduše nedržím to v sobě.. a je jedno jestli to sdělím svým přátelům a nebo počítači.. negativní emoce jsou většinou pryč a místo se uvolňuje pro další myšlenky, pocity, emoce.. třeba ty veselejší :)

Obklopovat se hezkými věcmi. Vše, co mi připomíná minulost jsem uklidila nebo vyházela. Zásadně neposlouchám hudbu, která ve mne vyvolává negativní emoce. Vyhýbám se i zamilovaným a romantickým filmům... a tak dále. Jednoduše všechno co ve mne vyvolává něco špatného musí pryč!

Nemyslím na budoucnost. Nezabývám se otázkami co bude.. či co by bylo, kdyby.. Prostě žiju přítomností. Nebudu přemýšlet o tom, co bude za pár let, protože tam dřív nebo později dojdu.. všechno přijde v pravý čas a nemá cenu se tím zabývat. Dělám maximum pro to, abych byla teď, v tuto chvíli, spokojená a co nejvíce šťastná. Nechlácholím se tím, že čas všechno spraví.. Není to úplně pravda. Čas to sice obrousí, ale jsou rány, které se nezahojí nikdy.. proto kašlu na čas. Ať plyne.. 

A to je asi všechno. Prostě jdu dál. A vy, pokud si něčím takovým procházíte jděte také a nechte všechno špatné za sebou.. Protože žijeme jenom jednou! Vždycky, když se blíží zase nějaký splín, si řeknu, že můžu brečet.. můžu být smutná.. ale nic si tím nepomůžu.. jenom ztratím čas, který jsem mohla věnovat něčemu užitečnějšímu.. třeba psaní článku pro vás :) Všem, kteří cítí jakékoliv napětí, stres, únavu, smutek, bolest či cokoliv ne úplně dobrého, přeji, aby to co nejdříve přešlo.. Držím pěsti a přeji pevné nervy, abyste se zase dostali na tu dobrou vlnu.. :)

Trochu jsem se rozepsala.. Někoho možná uspala či unudila.. Za to se omlouvám :) Trochu jsem tu stručnost článku neudržela :D

Konečně se tedy vrhnu na to hlavní a tím je vyhlášení vítězů výroční soutěže. Random vybral tři nové majitelky dárkových balíčků a těmi jsou:

Všem strašně moc gratuluji! Očekávejte ode mne e-mail s infem :)

A jako vždy se budu snažit ostatní uchlácholit tím, že vás brzy čeká další soutěž.. takže nebuďte smutní! :*