Přeji vám krásný a ničím nerušený den!
Dnešní článek je opět trochu tématicky odlišný, od kosmetiky se totiž trochu odchýlím. Rozhodla jsem se vám totiž povyprávět svůj příběh posledních měsíců. Přišlo mi pár e-mailů s otázkami, jak to se mnou v poslední době vypadá (děkuji za vaše otázky, podporu, za všechno!).. Já se tu moc neodhaluji, to jste si jistě všimli.. ale rozhodla jsem se dnes sepsat článek o tom, co mne v poslední době potkalo.. z jednoho prostého důvodu, protože vědomí, že by to mohlo třeba jen jedinému človíčku dodat sil či odvahy, je fajn a dle mého to za to stojí.. :)
Už je tomu více než rok. Rok od toho zlomového okamžiku, kdy jsem se rozhodla vystoupit ze zajetých kolejí, vyskočit z vlaku a stoupnout nohou na nerovnou zem. Přiznám se, že sama ani nevím, kde jsem sebrala odvahu a sílu to skončit. Ale udělala jsem to. Bolelo to. Vím, že nejen mne, ale i jeho a zasáhlo to všechny kolem mě. Ale udělala jsem to. Můj život se začal měnit. Následovaly tvrdé měsíce plné depresí, bolesti, samoty, pochybností o sobě sama, o tom, co jsem udělala, atd.. Znáte to.. Jistě si někteří z vás vzpomenou, že loňský podzim byl jiný i na blogu - časové odstupy a prodlevy, hodně pochmurné nálady a depresivní články.. prostě to tak bylo. Konec roku nebyl jiný (vzpomínáte?). Pak přišel na chvíli zlom, kdy jsem potkala člověka, který mne zase povytáhl nahoru.. ale nebylo to na dlouho, svůj úkol splnil a můj život zase opustil (a nejen on), to se psal červen 2014, který mi vlepil pár facek. Jedna rána za druhou a já nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Tam jsem hodně pochopila, hodně lidí mi pomohlo, abych se opět nepropadla na dno, i když jsem tam směřovala. Článek, který jsem napsala o tom, jak se s tím poprat se stal jedním z nejčtenějších za celou blogovou kariéru (tady). Sama dodnes nevím, kde se ve mě ta síla bojovat za lepší zítřky vzala, ale byla tam. Optimismus i energie mne doprovázely, i když jsem měla spíše spoustu důvodů k tomu padnout na kolena. Ale nedala jsem se. Věřím tomu, že co tě nezabije, to tě posílí.. už jsem se nedala. Nebudu tvrdit, že mě nikdy chmury od té doby nepřepadly.. že jsem neprobrečela večery.. Hlavně v červenci opět přišlo pár takových dnů, kdy jsem nevěděla kudy kam.. A tam to přišlo, řekla jsem si dost. Nadobro. Rozhodla jsem se radikálně překopat svůj život od základů, protože jsem si uvědomila, že zůstanu-li tam, kde jsem, nepovede to k ničemu dobrému, naopak by mne to táhlo ke dnu. A tak jsem začala přemýšlet, co udělám a čekala jsem na ten správný impuls.
Už je tomu více než rok. Rok od toho zlomového okamžiku, kdy jsem se rozhodla vystoupit ze zajetých kolejí, vyskočit z vlaku a stoupnout nohou na nerovnou zem. Přiznám se, že sama ani nevím, kde jsem sebrala odvahu a sílu to skončit. Ale udělala jsem to. Bolelo to. Vím, že nejen mne, ale i jeho a zasáhlo to všechny kolem mě. Ale udělala jsem to. Můj život se začal měnit. Následovaly tvrdé měsíce plné depresí, bolesti, samoty, pochybností o sobě sama, o tom, co jsem udělala, atd.. Znáte to.. Jistě si někteří z vás vzpomenou, že loňský podzim byl jiný i na blogu - časové odstupy a prodlevy, hodně pochmurné nálady a depresivní články.. prostě to tak bylo. Konec roku nebyl jiný (vzpomínáte?). Pak přišel na chvíli zlom, kdy jsem potkala člověka, který mne zase povytáhl nahoru.. ale nebylo to na dlouho, svůj úkol splnil a můj život zase opustil (a nejen on), to se psal červen 2014, který mi vlepil pár facek. Jedna rána za druhou a já nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Tam jsem hodně pochopila, hodně lidí mi pomohlo, abych se opět nepropadla na dno, i když jsem tam směřovala. Článek, který jsem napsala o tom, jak se s tím poprat se stal jedním z nejčtenějších za celou blogovou kariéru (tady). Sama dodnes nevím, kde se ve mě ta síla bojovat za lepší zítřky vzala, ale byla tam. Optimismus i energie mne doprovázely, i když jsem měla spíše spoustu důvodů k tomu padnout na kolena. Ale nedala jsem se. Věřím tomu, že co tě nezabije, to tě posílí.. už jsem se nedala. Nebudu tvrdit, že mě nikdy chmury od té doby nepřepadly.. že jsem neprobrečela večery.. Hlavně v červenci opět přišlo pár takových dnů, kdy jsem nevěděla kudy kam.. A tam to přišlo, řekla jsem si dost. Nadobro. Rozhodla jsem se radikálně překopat svůj život od základů, protože jsem si uvědomila, že zůstanu-li tam, kde jsem, nepovede to k ničemu dobrému, naopak by mne to táhlo ke dnu. A tak jsem začala přemýšlet, co udělám a čekala jsem na ten správný impuls.
Samo od sebe by to nepřišlo, musela jsem tomu jít naproti. Takže jsem si řekla, že prioritou číslo jedna v mém životě bude najít si dlouhodobou práci, abych se mohla odpíchnout a posunout se dál. A pak to přišlo. Tím správným impulsem byl telefonát jako odpověď na můj životopis a e-mail, který jsem poslala do společnosti H&M na jejich výzvu. V prvém momentě jsem nechápala, poté mi to došlo. Pozvali si mě na assessment, což je takové "cvičení a pohovor" v jednom a já plná očekávání jela. Bylo to zvláštní, ale bylo to zábavné a odcházela jsem nadšená a přesvědčená tím, že pro tuto firmu chci pracovat. Po úspěšném prvním kole následovalo další.. tam už jsem si jistá nebyla a celá nešťastná jsem čekala, jestli se mi ozvou či nikoliv.. Věděla jsem, že tohle je moje šance a další už by nemusela zase kdovíjak dlouho přijít.. A světě div se, stal se zázrak! Po nejdelších dvou dnech přišel telefonát, že jsem byla vybrána a pokud chci, nabízí mi místo Sales Advisora v obchodě. Co myslíte? Ihned jsem řekla ANO. Spoustu lidí ve svém okolí jsem překvapila tím, že chci jít s vysokou školou pracovat do obchodu, ale já vím, že jsem udělala správně. Víte, hodně lidí si naivně myslí, že bude-li mít člověk titul, všude mu padnou k nohám.. omyl. Nikdo vám práci jen tak nenabídne a je těžké se probojovat. Dneska najít práci není žádná sranda.. pokud nemáte kontakty a vnitřní sílu, ctižádost a chuť se o místo poprat.. Pokud jste jako já, spíše neprůbojní a bez dostatku ctižádosti a ambicí, tak to budete mít těžký.. a titul místo aby pomohl, mnohdy naopak uškodí, sama jsem se o tom v posledních měsících přesvědčila.. a tak jsem si řekla, že někde začít musím a když mě to bude bavit, budu klidně dělat prodavačku.. alespoň do té doby, než budu schopná posunout se zase dál a než dokončím studium.
A to byl ten okamžik, ten okamžik, kdy se mi změnil svět. Kdy mne čekalo vysvobození a životní změna. Čekala jsem na ni a potřebovala jsem ji, protože kdybych zůstala na místě, tak bych stále klesala níž a níž. Ale teď přišel velký zlom. Postavit se stoprocentně na své nohy. Oprostit se od minulosti, zapomenout na vše a najít místo ve světě už pouze sama za sebe. Týden po telefonátu už jsem dupala před obchodem a hledala dostatek odvahy vstoupit. Srpen už byl ve znamení pracovní vytíženosti, zhoršený ještě o to, že práci doprovázela spousta zařizování a především dojíždění. Takhle by to dlouhodobě nešlo a tak přišel druhý level změn - bydlení. Opět jsem měla hromadu štěstí, protože brzy po tom, co jsem začala bydlení hledat, jsem narazila na aktuální bydleníčko. Začala jsem věřit tomu, že si mne štěstí opět našlo :) Netrvalo dlouho a já už jsem měla zajištěné i bydlení. Nakonec se rozhodla jít do toho se mnou i ségra, takže tu mám někoho, o koho se mohu opřít a kdo mne ve všem podpoří. Pro ní je to také změna, obě jsme ji potřebovaly a pevně věřím, že nám to prospěje. Konec srpna a začátek září se blížil a já mezi prací začala řešit stěhování. Hledala jsem odvoz, sháněla tašky, přemýšlela před spaním o tom, co vše s sebou budu potřebovat.. a pak to přišlo, 31.8. 2014 jsem definitivně opustila mé stávající útočiště a začala jsem hnízdit jinde. Odteď je ze mě Pardubačka :)
| První, co jsem začala dávat dohromady, byl kosmetický stolek :) |
Kdysi pro mne bylo stěhování těžké, nyní jsem si ho užívala. Uzavřela jsem tím jednu dlouhou kapitolu svého života, abych mohla začít psát novou. Zanechala za sebou vše, co mne táhlo ke dnu. Práce ač náročná mne baví, bydlení je krásné, ač se spolubydlícími to je občas o nervy, Pardubice jako město miluji.. Líbí se mi tu. Ano. Jsem šťastná. A vím, že tohle všechno se mělo stát. Takhle je to správně. Všechno to zlé, co se během roku seběhlo, nebylo jen tak, vedlo to k tomuhle. Jsem vnitřně vyrovnaná, jsem spokojená, jsem silnější než kdy předtím, jsem samostatná a nezávislá (na komkoliv). Víceméně mi nic nechybí. Takhle to má být.
Co chci tímhle článkem říci? Chtěla jsem, aby ti z vás, kteří třeba zažívají špatné chvíle, věděli, že jednou (a snad brzy) přijde zlom. Že se nemusí bát změn, že by to měli zkusit.. Já jsem člověk, který změny nesnáší. Raději mám jistotu, stereotyp a zaběhlý systém.. ale jsem moc ráda, že jsem se překonala a šla do toho. Kdybych to neudělala, byla bych někde jinde. Byla bych na tom o dost hůř. Takže se nebojte a pokud se vám naskytne možnost něco změnit, jděte do toho! Přijměte výzvu a běžte svému štěstí naproti!
Přeji hodně sil a nezapomeňte: Live your life! :)
Co chci tímhle článkem říci? Chtěla jsem, aby ti z vás, kteří třeba zažívají špatné chvíle, věděli, že jednou (a snad brzy) přijde zlom. Že se nemusí bát změn, že by to měli zkusit.. Já jsem člověk, který změny nesnáší. Raději mám jistotu, stereotyp a zaběhlý systém.. ale jsem moc ráda, že jsem se překonala a šla do toho. Kdybych to neudělala, byla bych někde jinde. Byla bych na tom o dost hůř. Takže se nebojte a pokud se vám naskytne možnost něco změnit, jděte do toho! Přijměte výzvu a běžte svému štěstí naproti!
Přeji hodně sil a nezapomeňte: Live your life! :)


