MaMa téma: To byl teda porod!

Krásný den vám přeji!

Po článku o mém těhotenství, jsem tu s pokračováním. A o čem to bude? Možná někteří hádáte správně, že o porodu. Tohle je téma, které je hodně diskutabilní. Pro někoho hodně intimní. Pro mne svým způsobem taky, ale na druhou stranu to beru jako nevyhnutelnou a přirozenou součást života.. Rodíme všechny, tak proč o tom nemluvit. Jen ať víte! :D

Samozřejmě je třeba brát v potaz, že každá z nás ho snáší jinak. Pro jednu je to zázrak a nejkrásnější chvíle, bolest (údajně) nevnímá. Pro jinou je to nutné zlo, utrpení, které je prostě potřeba akorát přežít. Každopádně mám pořád tak nějak pocit, že ty pozitiva lítají světem víc a nikdo vám na férovku neřekne, co to ve skutečnosti je za příšernou dřinu :D Takže od toho jsem tu já. Pokud si tedy chcete uchovat iluze o tom, že porod je fajn, tak tohle radši nečtěte. Pro mě to totiž zábava opravdu nebyla..

Prve vám asi řeknu, jak jsem se před porodem k tomu stavěla já. Absolvovala jsem předporodní kurz u nás v nemocnici, kde nám řekli základní informace k porodu a péči o dítě během čtyř hodinových lekcí.  Shlédla jsem dvě videa youtuberek, které o porodu mluvily pozitivně a to bylo všechno. Nic jsem nečetla, nic jsem nikde nestudovala. Nic spešl jsem pro porod nedělala. Jediné, co jsem byla schopná dělat bylo pít maliník a lžičku lněného oleje denně (údajně to pomáhá k přípravě porodních cest a zkrácení porodních bolestí). Nepřipravovala jsem se na to fyzicky ani psychicky. Brala jsem to tak, že ho absolvovat musím a že ho zvládnu, když ho zvládly miliony žen přede mnou. Pořád jsem si opakovala: "přeci to nemůže být tak hrozný..", "tu bolest určitě zvládnu, však nejsem žádné párátko.." a tak dál. Prostě jsem si říkala, že to nějak půjde. No to kdybych věděla, co přijde, tak si tyhle kecy odpustím a klepu se jak ratlík od samého začátku.. Možná bych si i ten Aniball radši koupila a pravidelně cvičila třeba i pětkrát denně :D

Všechno to začalo 25. 6. 2019. Den jsem trávila jako obvykle, byl to tehdá jeden z těch nejteplejších dnů v červnu, takže jsme po návratu M. z práce vyrazili na zahradu k prarodičům, abychom jim pomohli a dopřáli Jullce pořádnou dávku čerstvého vzduchu. Mláděti samozřejmě taky. Byla jsem naprosto v pohodě, válela jsem se na dece v trávě, četla si, odpočívala a užívala si klid. K večeru jsme jeli domů.. prostě normální den. Večer ulehám do postele, natahuji se, že zhasnu lampičku a najednou.. Mokro. Zničehonic pod sebou pocit tepla, mokro, jak kdybych se počůrala :D Vteřinu jsem přemýšlela, jestli jsem to fakt nepustila (ono totiž v tom devátým měsíci si nemůžete být jisti :D), ale při sebemenším pohybu se rozlilo další a další teplo. Aha, tak to už mi to bylo jasný. Praskla voda. Chvíli jsem ležela, tu informaci vstřebávala. M. zrovna usnul, takže jsem do něho žďuchla s tím, že už je to tady. No měli jste vidět, jak vylítl :D Já jsem překvapivě zachovala celkem klid, v klidu jsem se převlíkla, dobalila tašku do porodnice (tak nějak jsem to už měla přichystané, ale ne sbalené v tašce :D), stihla jsem ještě všem zavolat, dokonce jsme se tomu zasmáli.. a jelo se.

Nástup do porodnice tedy byl cca v 11 hodin večer. Následuje prohlídka, kde se zjistí, že voda sice odtéká, ale nic dalšího se neděje. Personál mne tedy ukládá na klasický pokoj s tím, že budeme 24H čekat, zda se porod rozjede sám, jinak by se muselo vyvolávat. M. se vrátil domů a já tak trávím svoji první noc v životě v nemocnici. Moc jsem toho nenaspala a k ránu to začíná. První kontrakce. Jo, říkám si, to není tak strašný.. V podstatě stejná bolest a stahy jako když mívám menstruaci. Od páté hodiny ranní je mám každých cca deset minut, každou hodinu se interval zkracuje a bolest zvětšuje. V poledne k obědu už si sotva sednu, kolem druhé už si říkám, že to jako dost bolí a pak přichází na kontrolu paní doktorka. Ta už přichází s "vysvobozujícími slovy", zavolejte manžela, půjdeme na sál. Takže rychle volám, M. se vrací a s ním i jeho mamka, která tam bude s námi. Já už kvůli bolestem sotva chodím (jo kéž by to bolelo jen jako při MS :D), dostávám klystýr a přesouvám se na porodní sál. Tam vedro k zalknutí (nemusím vám asi říkat, který den si náš mladej na porod vybral, že ne?! :D) a bolesti sílící v kratších intervalech. Na porodním sále házím každou chvíli sprchu a pak mne připojují na monitor. Už jsem v nemocnici víc jak patnáct hodin. Manžel přiběhne, bojí se aby to stihl, no to ještě netuší, co nás čeká. Ony totiž kontrakce jsou, dost časté, pravidelné a silné, ale to je všechno. Mrňous nesestupuje a já se neotevírám. Takže začínají muka. Venku 40°C, bolesti už pomalu nesnesitelné. Nějaké prodýchávání, pffff, to má jako pomáhat?! :D Navečer už mám vážně pocit, že umírám a že to fakt nedám. Nepomáhá mi ani fakt, že se za těch 20 hodin kolem mě prohnalo cca šest rodiček, které přišly - porodily a odešly :D No sakra, co to jako je, tohlecto? Navíc samozřejmě dorazí i jedna vyloženě hysterická. Zatímco já se snažím být i po víc jak dvanácti hodinách bolestí potichu jako myška, slečna, která má kontrakce každých sotva pět minut tam ječí jako siréna. Jestli mě něco psychicky odbouralo, tak právě tohle.

Začínám se dožadovat všech medikamentů, které mi můžou dát. Já to chci ideálně zaspat :D Začínám být vysílená. Po dvaceti hodinách tedy přichází personál s nabídkou, že mi dají léky. Takhle. Než to přišlo, vůbec nic jsem do sebe cpát nechtěla, chtěla jsem být za hrdinku pěkně "na přírodno". Když už jsem něco zvažovala, tak rajský plyn. Ovšem ten mi sestřička rozmlouvá, prý to moc nepomáhá a mám jít díky dlouhému a nepostupujícímu porodu rovnou do epiduralu. Neváhám. Po těch x hodinách už bych do sebe narvala cokoliv :D Mám aspoň v něčem štěstí, anesteziolog má volno, do pěti minut přichází a je to tady. Po nějakých 15 hodinách bolestí přichází během pár minut úleva. Řeknu vám, že jsem nikdy nezažila lepší pocit, než když mi píchli první dávku epiduralu :D Všechno pryč, bolest žádná, dostavila se únava, takže jsem si zdřímla a nabírala tak síly na to, co se blížilo. Nelituji toho a klidně bych do toho šla znovu. Jen jednu nevýhodu to má - zabírá "jen" na cca dvě hodiny. Já měla štěstí a nebo už jsem byla otupělá, ale bolest se mi vracela až v průběhu třetí hodiny. To už tu máme večer, nějakých deset hodin, datum 26.6. Bolesti se vrací, ale díky epiduralu se pomalu porod hýbe správným směrem a přichází pokrok. Sestřičky tvrdí, že do půlnoci bude venku. Neváhám a chci další dávku :D Ta už tedy není tak silná jako ta původní a sem tam nějaké velké kontrakce cítím, ale pořád lepší než ty bolesti naplno. Obdiv všem, které to daly bez čehokoliv, já bych po těch hodinách opravdu pošla. S druhou dávkou pomalu přichází vysvobození, porod se rozjel a vše běží jak na drátkách. Kolem půlnoci je mrňous tam, kde ho chceme mít, druhá dávka epiduralu vyprchává. A přichází další den, 27. 6. a s ním i závěr. Vážení, teď když se řekne tlačit, tak už si vždycky vybavím TOHLE :D Jestli totiž doteď něco bolelo, tak teprve tlačení je sekec mazec.

Jo a není to jako ve filmech. Tedy slyšela jsem, že některé zatlačí 3x a hotovo.. což teda tiše závidím. Ne, tiše ani ne. Hlasitě závidím! Já totiž tlačila jako divá. Myslela jsem, že mám rodidla na cimpr campr a vysílením už jsem viděla dvojmo a ten malej démon ne a ne vylézt! Pak už jsem slyšela: "hlavička je venku, zatlačte ještě" a já už opravdu spíše jen ze setrvačnosti tlačila zas a znovu a znovu a fakt myslela, že odpadnu a nikdy se neproberu :D Ty vogo, nechci nikoho děsit, ale tohle byl fakt horor. ALE všechno má svůj konec. Po asi stopadesátýmpátým tlačení, kdy ke konci už snad ani nedýcháte (není čas se nadechnout :D) přišel pocit úlevy, kdy ze mě vylezlo dítě. Neskutečná úleva, to vám teda řeknu :D

Nastala chvíle ticha a hned na to řev a bylo to. Prcek byl venku, začal ječet a já věděla, že to máme za sebou. Pak už přichází takový ty detaily, jako že vás sešijou, abyste ještě někdy vůbec mohli na záchod :D (hodně ženských mi říkalo, že tohle pro ně bylo další utrpení a cítilo každý steh.. tak aspoň v tomhle jsem měla štěstí, paní doktorka mě dobře umrtvila a já necítila ani ň :D), zváží, změří a zkontrolují dítě a obvykle vám ho dají na dvě hodiny k sobě. Hm, tak by to mělo být, jenže protože já musím mít vždycky něco extra, dítě jsem nedostala. Protože byl prcek uvnitř moc dlouho, nějak se mu v prvních chvílích na světě úplně nedařilo a proto místo ke mně, zamířil do inkubátoru. Naivně jsem si tedy myslela, že je všemu konec, ale noc hrůzy vlastně pokračovala dál. Strávila jsem na sále dvě hodiny sama s M., kdy jsme pořádně nevěděli, co se děje. Poté jsem se přesunula ve tři ráno na oddělení šestinedělí a tam do druhého dne čekala na Daňouse. Víte co, byla jsem unavená jako kotě, takže jsem si zdřímla, ale po probuzení se mi usadil na hrudi kámen, který spadl až v odpoledních hodinách dalšího dne, kdy jsem ho konečně pořádně spatřila ♥

Jo, ihned jsem se zamilovala a věděla, že je můj a že k sobě patříme.. Ale zároveň se tím odstartoval další boj. Aneb Klára jako máma.. Ale víte co? To si dáme zase příště! Tímhle to totiž nekončí. Naopak, právě všechno začalo.

Takže mi zas napište něco z vašich historek. Třeba jaký byl váš porod (jestli už ho máte za sebou) a nebo jak se na něho těšíte (pokud vás to teprve čeká) :D A nebojte, třeba budete mít právě vy štěstí a budete to mít po třech hodinách za sebou a tohle peklo vás mine! :D