MaMa Téma: První půlrok - koliky, pláč, deprese

Krásný den vám přeji!

Tak jsem se rozhodla po úspěších minulých článků ze sekce MaMa témat připravit další. Tak nějak bych ráda shrnula náš první společný půlrok, který jsme oslavili ke konci prosince. Poslední článek našeho společného soužití končil po šestinedělí, takže se dnes rozhodnu trochu navázat a ve zkratce a jednoduše shrnout, jak jsme spolu válčili dál i v těch dalších týdnech a měsících.. A pokud nechcete číst o ne úplně optimistických strastech mateřství, tak raději dál nečtěte ;) 

S koncem šestinedělí se mi hodně ulevilo. Sice všechny starosti a strasti mateřství se šestinedělím nekončí (spíš naopak začínají :D), v hlavě mi pořád tak nějak to šestinedělí strašilo a já se těšila na jeho konec. Ulevilo se mi, spadlo ze mě nějaké břemeno, které jsem v tom období pociťovala. Asi prostě díky tomu, že jsem si mohla říct, že máme za sebou prvotní seznámení a pořád fungujeme a žijeme :D

Samozřejmě tím ale nic neskončilo, naopak všechno začalo. Ač bylo těch šest týdnů hrozně náročných a já to nesla opravdu těžce, netušila jsem, že to těžší období nás teprve čeká.. Přišlo pár dní, kdy jsem byla spokojená a všechno bylo tak nějak v pohodě. S malým jsme fungovali a čas plynul, možná doslova letěl. Ale byl to jen klid před bouří, protože pak teprve přišlo pro mě to nejhorší. Ani nevím, co bylo spouštěčem, bylo toho hodně, co se dělo během toho třetího měsíce. Ale přišly příšerné stavy, splíny, deprese, úzkosti.

O tomhle se dost těžce mluví, sepisuji to tu snad už dva měsíce a jen jak se k tomu vracím, není mi z toho úplně dobře, ale rozhodla jsem se, že nebudu nikomu nic nalhávat a řeknu vám, jak to bylo. Myslím, že o podobných problémech - poporodních depresích - by se mělo mluvit a proto jsem se rozhodla jít s kůži na trh. Protože potom by se mi asi nestávalo, že by se lidi divili, proč nejsem z mateřství tak nadšená a proč působím tak, jak působím. A nebylo by mi věčně vnucováno něco, co jsem cítila úplně jinak. Nikomu bych to nepřála a upřímně strašně moc závidím maminkám, kterým se podobné potíže vyhnuly a jediné, co je doprovázelo, byla radost z miminka. Když mi bylo opravdu nejhůř, nechtěla jsem nic dělat, s nikým mluvit, k malému jsem měla potíže i vstát a skoro pořád jsem brečela. Měla jsem chuť buď zdrhnout nebo si ublížit. Jo až takové věci mne napadaly. A i když na to nejsem pyšná a bolí mě to, jen na to pomyslím, tak v tu chvíli jsem prostě viděla všechno černě. Nepřeji to nikomu. Fakt už nevím, čím to začalo, ale řešili jsme toho v té době dost - povinná rehábka, první antibiotika a nemoc, potíže s kolikami a prdíky.. Možná to nebylo nic z toho, ale prostě jen pocit, že jsem společnosti a sama sobě neužitečná, že nic nestíhám, pocit, že jsem mizerná matka a není to takové, jaké jsem čekala. Nebo ještě následky náročného porodu, poporodních komplikací či problémy s kojením..? Kdo ví, prostě to přišlo a já každý den bojovala sama se sebou a svojí hlavou. Občas jsem si přišla jako robot, ne člověk s vlastní hlavou a nemohla jsem se s jiným způsobem života sžít. A jediný, kdo to viděl a věděl kromě mě, byl manžel. Ten si toho samozřejmě nemohl nevšimnout. Chvíli to bylo už dost vážné, že jsme oba přemýšleli o nalezení profesionální pomoci, ale rozhodla jsem se to zkusit a bojovat se svými démony sama. A je to lepší. Nemůžu říct, že bych teď byla najednou rozkvetlá zahrada a že bych prděla duhu, mateřství mě naplňovalo a dělalo mě neuvěřitelně šťastnou a spokojenou. Mám trochu pocit, že to tak nikdy nebudu mít, ale rozhodně je mi skvěle, oproti tomu, jak jsem se cítila před pár měsíci. Třeba zas někdy přijde nějaký další problém, ale doufám, že už ne v takovém rozsahu..

Ale zpět k našemu půl roku. Zatímco já jsem bojovala a hledala rovnováhu, jak zvládnout prcka a zároveň být spokojená sama se sebou, čas plynul. S Dáňou jsme toho stihli spoustu. Chodili jsme na rehábka, která mu pomohla se rychleji rozhýbat. Prodělali jsme první nemoc, což mě samozřejmě vyděsilo, ale naštěstí byl brzy klid. Ovšem co bylo neskutečně náročný a všem nám to dávalo zabrat, byly prdy, koliky a záchvaty pláče. To bylo tak neskutečně vyčerpávající! Bolelo a trápilo mě to snad ještě víc než toho uplakaného prcka. Tohle bylo peklo k mojí rozervaný duši! Skoro každý podvečer přišla hoďka-dvě, někdy i více, neustálého řevu, kdy nepomáhalo NIC. Nic. Naprosto nic. Strašně depresivní samo o sobě. Často se stávalo, že jsme po nějaké době brečeli oba dva. Prdy se časem zmírnily, ale ty hodiny pláče často přetrvávaly.. Ale jediné co jsem mohla dělat, bylo chovat, mazlit, uspávat a prostě to přežít. Mezi třetím a čtvrtým měsícem se to mělo lámat a  pomoci mělo i nasazení příkrmů..

A tak šel čas. Přišel čtvrtý měsíc, k jeho konci jsem hned začala s prvními příkrmy. A přišlo vysvobození. Nemůžu říci, že by už nepřišel žádný řev. Dáňa je prostě vnímavé mimino a každá kravina ho vyděsí, rozbrečí nebo nasere :D Příkrmy ale opravdu pomohly, jak říkala paní doktorka. Ve velké míře prdy ustoupily a trápily nás už spíše sporadicky a ustaly postupně i koliky. Při prvních příkrmech mne doprovázely obavy, aby mu to sedlo, ale naštěstí jsme dosud nenarazili na nic, co by vadilo, takže jsme brzy kromě zeleniny baštili i maso, pak se přidaly i ovocné svačiny a večerní kaše. A najednou to bylo jako úplně jiné dítě. Zase ale pravidelnou dávku řevu vystřídala jeho akčnost, protože ve čtvrtém měsíci už byl schopný se kompletně překulit na břicho přes obě strany i zpět a ač od začátku nesnášel být na břiše, s tímhle pokrokem to začalo být přesně naopak - nyní nesnáší být byť jen chvíli na zádech :D Takže přišly jiné výzvy -  přebalování a převlékání, obzvlášť teď v zimě je to oblíkání "kumšt", ale tak to má většina miminek, aspoň co jsem slyšela. Prostě se člověk nikdy nenudí :) Samozřejmě postupně začal ustupovat i spánek během dne. Už snad ve druhém měsíci spal přes den jen 2 - 3 hodiny, od toho třetího už je to sotva půlka, takže si vždy zdřímne dvakrát po pár minutách a jednou třeba hodinu (většinou je úplně báječnej v kočárku! akorát to si moc neodpočinu já :D) a pak jde spát až večer, takže volného času přes den je ještě méně než v prvních týdnech. Díkybohu si nemohu stěžovat na noční spaní, to u nás po celou dobu funguje skvěle a od samého začátku se budil maximálně dvakrát. Teď už obvykle jen jednou, takže když nic jiného, tak spánek v noci mi dobíjí baterky a díky němu ještě funguju. Za to každý den děkuju, protože představa, že bych se nevyspala ani v noci.. No to už bych se svojí psychikou asi fakt nezvládla.

Od pátého měsíce už fungujeme celkem úspěšně, občas mi ještě tečou nervy, když třeba nechce večer spinkat nebo se úplně zbytečně vzteká, ale už můžu s klidným srdcem říci, že je to v pohodě. Dáňa je miláček, já jsem v klidu a našli jsme konečně tu rovnováhu, kdy jsme spolu oba spokojení :) Je to akčňák a strašně rychle se zlepšuje. Co se jeho hlídání týče už je to doopravdy výzva :D Od pátého měsíce už totiž zkouší všechno možné, sednout si, klečet, pérovat na kolínkách. V šestém měsíci se poprvé postavil na chodidla a od té doby mi pořád dělá doma mosty, klečí, sedá si, převaluje se, plazí se, leze a už mu nic není svaté :D Nevydrží chvíli v klidu. Stihl už prozkoumat kytku, lampičku, manželův Xbox i zásuvku ve zdi. Začal mluvit, takže celý den hubu nezavře, dokonce i když jde spát, tak pořád něco povídá. Bože, dej mi sílu, tohle ještě bude nářez! :D

Je pravda, co se říká - všechno se zlepšilo a bylo potřeba vydržet. Je to láska a já konečně můžu říci, že jsem a hlavně se cítím jako máma. Ale dojít k tomu bylo strašně těžký. Tak moc, že vím jedno. Už to nechci nikdy zažít znovu! Podrobila jsem zkoušce nejen samu sebe, ale i manžela, který tomu musel přihlížet. A vím, že jsem tím nepomohla ani tomu malému, pro kterého jsem měla být silná zejména. Svým způsobem jsem zklamala a s tím se budu rvát ještě hodně dlouho. Co tomu ale vůbec nepomohlo a na všem to bylo snad nejtěžší, bylo sledovat a vnímat okolí. Protože to, co prožíváte uvnitř, nikdo nevidí. Nikdo nevidí a neslyší, že vám není dobře. Pořád jsem jen poslouchala, jak mám krásné a hodné miminko (jo, samozřejmě, že když někdo přišel, tak doopravdy hodnej byl, ale nikdo se mnou nevydržel do večera, aby viděl, co každý den spolu prožíváme..), jak musím být šťastná a spokojená. A tak dále. Pořád mě někdo přemlouval o tom, že mateřství je úžasná věc a naprosto nechápal, když jsem řekla, že já to tak prostě necítím. Nebyl nikdo, kdo by mi dokázal poradit, pomoci, podpořit mě. Všichni si prostě jen mysleli, že zveličuji a jsem nevděčná. Ne, já opravdu vnitřně křičela. A díky všem těm řečem jsem se cítila ještě hůř. Proto prosím, naslouchejte a vnímejte. Protože když někdo řekne, že je z toho na prášky, opravdu to nemusí myslet jen jako slovní obrat. Třeba je tomu člověku fakt zle..

Abych to nějak uzavřela.. První půl rok byl pro mne očistec a to v nejmenším nepřeháním. Zažila jsem hodiny smutku, pláče, úzkostí, strachu, a bolesti. Samozřejmě i radosti a lásky, když vidím jeho úsměv a pokroky, které přináší každý nový den. Ale v některé dny jsem nedokázala vidět nic pěkného. Vím, že mám nesmírné štěstí, že mám doma zdravého a krásného šikulu a vážím si toho, opravdu. Ale hlavě neporučíš. Zase ale můžu říci, že díky tomu těžkému půl roku vím, na co mám a na co ne, znám se do detailu. A vím, že mám doma toho nejlepšího chlapa.Víme, že máme jeden druhého a že se na sebe můžeme doopravdy spolehnout. A to je to nejvíc, co jsem mohla při tom všem získat. Jistotu, že mám vedle sebe toho pravého a spolu toho prcka zvládneme a vychováme ve slušného parťáka, který se nebude muset za své rodiče stydět. A víte co? Já to dítě, které mi v začátcích pěkně zavařilo, miluji o to víc, protože jsme spolu zvládli těžké chvíle a přesto se na mě každý den směje a dokazuje mi, že ke mně patří ♥

Tak vzhůru do dalšího půl roku! Snad už trochu veselejšího než byl ten předchozí. Za pár měsíců vám dám zase vědět :D Přeji každému a zejména maminkám, které se třeba trápí jako já, aby je mateřství těšilo. Aby vydržely, případně se nebály požádat o pomoc! Není to slabost, je v tom naopak obrovská síla, přiznat si, že něco není v pořádku. Držím palce všem, být mámou je náročná (a přesto krásná) cesta, ať už vás podobné potíže potkají, či nikoliv :)

A jaký byl váš první půl rok? Trápily vaše děti koliky nebo prdy? A jak jste doma snášeli tyto těžké chvíle?