MaMa téma: Šestinedělí

Krásný den vám přeji!

Po úspěchu článků o mém těhotenství a porodu, přináším třetí MaMa tématický článek a to o našich společných začátcích. O tom, co vám málokterá ženská přizná a to, jak reálně takové šestinedělí vypadá. Sem tam ještě někdo napíše, že těhotenství ho nebavilo a porod byl šílený, ale čtete někde o tom, jaké "peklo" nastává po návratu domů..? Ne, tak si to pojďme na rovinu všechno říct.. Věřte mi, že mateřská dovolená, opravdu není dovolená :D Zajímalo by mě, kdo takovou krutou lež dokázal vymyslet!

Ze sledování některých profilů na sociálních sítích nabydete dojmu, že mateřství přijde samo a je to od samého začátku ta nejúžasnější věc pod sluncem. Své dítě budete od první vteřiny milovat, na všechno a všechny ostatní zapomenete. Stanete se matkou a hned budete všechno umět a vědět a prostě to bude úplně všecko kolem vás zalité sluncem. Hlavně vás přeci nečeká žádný pláč miminka, žádné bolístky vaše ani jeho. V podstatě podle IG bych řekla, že ty děti z krásných načančaných profilů pomalu ani nekadí, jak je všechno dokonalé. Stále spí, nic je netrápí a nikdy nepláčou a mají ty nejspokojenější a nejdokonalejší maminky.... Kromě dítěte totiž zvládáte ještě mít nablýskanou domácnost a užívat si života plnými doušky. No, takhle to vypadá na internetu. Takže si řekneme, jak to vypadá reálně, hm?

Začneme v porodnici. Alespoň vám tedy řeknu, jak to tam bylo v mém případě. Stop stav, ženské rodí jak na běžícím páse, nadstandardní pokoj téměř nemyslitelné získat, pokoj pro tři obsahuje čtyři postele, v 5 ráno vás budí na měření tlaku a teploty, návštěvám ukazujete dítě na chodbě, sestřičky se z vás za tři dny budou snažit udělat dojnou krávu a z dítěte vypaseného otesánka, protože prostě tabulky, dítě musí nabrat a jinak vás domů nepustí. Vy máte v živé paměti ještě ten porod, prdel sešitou, takže si sotva sednete, jídlo byste jim nejradši hodili na hlavu, jste nevyspalí, protože samozřejmě děti pláčou i tady, ideálně se na pokoji střídají, takže spánek nula nula nic a k tomu máte každou hodinu chodit nechávat prckovi ocumlávat kozu. No potěš. Upřímně, ten třídenní pobyt na šestinedělí ve mně zanechal skoro tak hrozné vzpomínky jako ten porod samotný a třetí den jsem byla už takové psycho, že jsem se modlila, ať mě pustí domů, i přes menší váhu prcka, protože jinak bych tam snad skočila z okna. Jo, tak špatně jsem to nesla.. Naštěstí měli málo postelí, takže i přesto, že malý nepřibýval, pustili nás domů..

A teď teprve začíná reality show "Kdo přežije"... Vlastně abych nekrmila, tak první tři dny doma mi paradoxně tak hrozné nepřišly.. Malý v noci celkem dobře spal, brečel spíš přes den a ještě jen chvílemi. Jenže pak se všechno zvrtlo. Docházelo mléko, přišel hlad, s ním stále větší řev a při dokrmování umělým mlékem začalo pro změnu dělat neplechu zažívání. No a teď babo raď. Řval malý, po pár minutách vzápětí i já. On nahlas, já potichu. Kromě péče o malého jsem z počátku nestíhala nic. Zvyknout si na kolotoč - přebalit - nakrmit - uspat a to každé cca dvě až tři hodinky, mi dalo dost zabrat. Dojít si na záchod nebylo samozřejmostí, najíst se byl doslova přepych. Na nějaký větší úklid, vaření či další činnosti můžete rovnou zapomenout. Budete jen krmit/kojit, uspávat a vzpamatovávat se z toho :D K tomu ještě pociťujete následky porodu.. Naštěstí první týden tu se mnou byl i M., takže ten nájezd tak "nebolel" a o domácnost se měl kdo postarat. Ale v hlavě mě strašil další týden, kdy už jsem tu měla s malým zůstat úplně sama.. Skoro jsem z toho nespala, překvapivě se ukázalo, že ty chvíle, kdy jsme tu sami, nakonec tak strašné nejsou :)

Ale celkově ty první týdny jsou strašný boj! Ten nápor na psychickou, tak i fyzickou schránku jsem nedávala. Miluji spaní a najednou člověk musí vzít zavděk přerušovaným spánkem, občas v řádech minut. Miluji vaření, psaní, procházky a hlavně sama sebe a najednou jde tohle všechno bokem. Na nic není čas. Priority jsou jinde. Teď je to jenom o něm. Na vás nikdo nemyslí, ani vy samy. Jenže já jsem asi sobec a nedokážu na sebe nemyslet, i proto jsem ten začátek těžce nesla. Najednou mi chyběl můj starý život. Ten pocit, že můžu kdykoliv, cokoliv dělat a kamkoliv jít. Nemusíte se na nic ohlížet, tady a teď se můžete sebrat a jít. Tomu je konec. Protože teď k tomu musíte zohlednit i to mrně. Neznamená to, že své dítě nemiluji, ale prostě mám ráda i sebe, takže co mě teď čeká, je najít nějakou rovnováhu. Na jedné straně bilancuji já, na druhé on a je potřeba to vyrovnat. Jinak je to cesta do pekel. S tímhle vám hlavně nikdo nepomůže. Musíte se s tím vším v hlavě srovnat samy.

I když nebojte. Rad se k vám dostane spousta. To je další věc. Každý druhý vám bude říkat, co máte dělat.. Budete poslouchat, co je pro prcka nejlepší, co dělat a nedělat, aby dítě nebylo rozmazlené, aby tohle a tamto.. Chvílemi mi z toho jde hlava kolem. Nejlepší je pouštět to jedním uchem dovnitř, druhým ven a dělat to po svém, jak to cítí člověk sám.. Ne vždy je totiž, i když dobře míněná rada, to nejlepší.. a hlavně je třeba si uvědomit, že: Za prvé, každé dítě je originál. To, co funguje a platí na jedno, se úplně může minout účinkem u druhého dítěte. A za druhé: jsem to já, kdo dítě vychovává. Já jsem za něho zodpovědná a já s ním žiji, nikdo jiný, jen já (a manžel samozřejmě :D), takže je prostě na místě dát na svůj rozum a svůj instinkt a dělat, co je správné podle vás.

Dny ubíhaly a my tak nějak přežívali než vyvstal další problém. Kojení. Teď si zase naseru do bot, je mi to jasný :D Jestli se teď něco ve velkém proklamuje a řeší, tak je to právě kojení. Takže pokud selžete, dívají se na vás někteří skrz prsty a vás to semele. Já jsem to od začátku těhotenství brala tak, že samozřejmě kojit chci a budu, ale nikdy jsem v tom neviděla nic víc než krmení. Žádné nadpozemské spojení matky a dítěte a tak dále. S kojením jsem počítala, ale říkala jsem si, že pokud to nepůjde, nebudu se z toho hroutit.. Jo to si říkat můžete, ale když na to pak opravdu dojde, jste v háji. Měla jsem první dny bez kojení pocit naprostého selhání. Přišla jsem si naprosto nemožná. Říkala jsem si, co jsem to za matku, když ani nedokážu nakrmit svoje dítě. Trápila jsem se. Hodně jsem to obrečela. Asi tomu úplně nepomohly ani ty hormony. A ten tlak zvenčí, kdy máte pocit, že matky co nekojí, nejsou dobré matky, tomu taky moc nepomáhá. No takže abych to zkrátila, když to po pár dnech přestalo jít, hroutila jsem se. A to nepomohlo nikomu. Cítila jsem se mizerně a malý to samozřejmě vycítil, takže všichni na nervy. Nezbývalo tedy než se s tím smířit a hodit se zase do klidu. A prostě přijmout fakt, že to nejde. Trvalo to pár dní, ale překonáno jest. Musíte si to v hlavě nastavit. A zase je to jenom na vás a nikdo vám s tím nepomůže. Všichni jsme se tomu přizpůsobili a zvykli si na to, ale to základní nastavení musíte provést samy ve své hlavě.  No a i když krmení už je tedy v pohodě a malý má UM rád, jeho zažívání trochu protestuje, takže jeden boj střídá druhý..

No a tak je to v mateřství pořád dokola. Stále se něco děje a vy hledáte neustále nejlepší řešení pro toho malého tvorečka, který vám ani neumí říci, co se děje a co ho trápí. Takže pořád se snažíte vyřešit ten rébus - proč zrovna teď pláče? Zkontrolujete plínu, dáte mu najíst. Přestal plakat? Máte vyhráno. Ale co když to nezabralo? Co se děje? Proč pláče? Co teď? A tohle pořád dokola. Bojíte se o něho. Takhle utíká den za dnem. Uteče týden, dva týdny.. za chvíli je to měsíc.. a my už za sebou máme šestinedělí. Neuvěřitelný.

Bylo to pro mne dosud to nejtěžší období v mém životě. Vážně jsem si nedovedla předtím představit, jak těžké to je a co mě vlastně čeká. Na to se nepřipravíte. V mnoha chvílích o sobě pochybujete. Kdybych mohla, vzdám to. Jenže to nejde. Takže nezbývá než zatnout zuby, sebrat se a jít dál, i když chvílemi před sebou tu cestu nevidíte. Dělat dle vašeho vědomí a svědomí to nejlepší. Jsou dny, kdy se cítím nad věcí, jsou dny, kdy se cítím naprosto vyčerpaná a na dně. Nikdy nevíte, jak se budete cítit za chvíli.. až tak divoký to je.. :D Ale to vám ZASE nikdo neřekne! Všude vidíte jen úsměv a lásku.

Ale nebudu jen pesimistická. Věřím v lepší zítřky. Postupně se to začíná uklidňovat. Hormony se dávají dohromady (jo ty v tom všem kolotoči taky umí sehrát roli!), s dítětem se začínáme sžívat. Některé signály už začínám chápat a vím, co znamenají. Ovšem spousta dalších věcí mne každým dnem překvapuje a děsí. Bojím se o něho a ten strach nemizí, naopak roste. Je to obrovská zodpovědnost! Nejdůležitější ale je, že se začíná stávat mojí stále více součástí. Začínám ho vnímat i vnitřně, i když svým způsobem si pořád nemůžu zvyknout na to, že jsem máma. Nezbývá tedy než doufat, že začneme stoprocentně fungovat a já se třeba jednou tomuhle všemu budu smát. Přeju si jediné, abychom ty těžké začátky překonali, zvládli a jednou z něho vyrostl tak skvělých chlap jako je jeho táta :) Velký chlap, kterého jsem si tak pracně vypiplala..

No a to by bylo prozatím všechno, co jsem chtěla říct. Samozřejmě to berte tak, že takhle to vidím já, což neznamená, že to takhle cítí všechny. Třeba opravdu existují i takové ženy, které v šestinedělí nic netrápí (i když o tom silně pochybuji). Každá jsme jiná, stejně jako ty děti :D

Jak jste to měly vy? Zvládaly jste to? Nebo jste se v něčem cítily podobně jako já?

A zajímalo by vás pokračování třeba po čtvrt roce..? Případně nějaká další MaMa témata? :)