Dočasná péče: Část 2: Mia přijela!

Krásný den vám přeji!

Jsem tu s pokračováním příběhu o mém počinu v podobě dočaskářství. Možná si vzpomínáte na první díl, kde jsem popisovala o co se jedná a jak jsem k tomu vlastně přišla. Pokud vám to uniklo, tak vás na tento článek odkážu, protože tam je řečeno vše podstatné. A dnes už to bude přímo o ní ♥

Bylo to 15. 4. 2018, kdy jsme společně s M. a naší Jullkou vyrazili na smluvené místo, kde jsme měli převzít malou šarpejku. Přijela až ze Slovenska, s dalšími třemi pejsky cestovala v klecích v kufru auta, kteří stejně jako ona jeli k nám do ČR buď do dočasných péčí nebo do adopce, za lepším životem. Pokud vám totiž přijde situace s pejsky a obecně zvířaty u nás neutěšená, tak na Slovensku je to ještě tak 100x horší. Ale o tom se nebudeme bavit, protože mě to vždycky akorát rozčílí. Zpátky k naší malé princezně. Vylezla z auta, otřepala se, rozkoukala a už se chtěla mazlíkovat. Na první pohled bylo evidentní, že stoprocentně zdravá není, ale od toho jsem tu byla já, že jo!

Všechny ty nervy, které jsem před jejím příjezdem měla, ze mě najednou spadly. Teď už nebylo cesty zpět. Absolvovali jsme cestu domů a čekala nás víc jak dvouměsíční práce, ale také spousta radosti. První náročnou zkoušku jsme museli podstoupit hned po příchodu domů - koupání. Její srst byla totiž v opravdu příšerném stavu a smrděla tak strašně moc, že i vy byste ji dokázali stopovat po pachu :D Jelikož náš byt je malý, stačilo, aby se tu párkrát prošla a už se tu nedalo dýchat, takže jsme ji nechali akorát trochu vydechnout a šlo se na to. No řeknu vám, že jestli jsem někdy o naší Jullce tvrdila, že koupat ji je peklo, tak jsem si s prominutím s*ala do huby :D Peklo to totiž bylo s touhle maličkou. Vypadalo to totiž jako by vodu viděla poprvé v životě. Tak víte co, bála se. Malá koupelna, hluboká vana, syčící sprcha a voda. Peklo. S několika škrábanci nejen na těle, ale i na duši, jsme to všichni přežili. Černější voda by nebyla ani z čuníka, ale prokoukla. A pak už mohla objevovat všechna zákoutí našeho bytu, poznávat se s Jullkou a spokojeně odpočívat na svém provizorním pelíšku.

Ještě ten den dostal náš nový přírůstek jméno - Mia. Je droboučká, roztomilá, takové malé zlatíčko a jméno Mia se k ní náramně hodilo. Po prvním koupání následovalo první venčení, jídlo a celkově sžití pro ni s cizími lidmi a psem. Pejsek samozřejmě objevuje a zjišťuje co může a nemůže a vy jako páníček zrovna tak. Podobně získaného psa neznáte, nevíte co má za sebou, jak se chová v určitých situacích nebo jaký je jeho zdravotní stav. On vám to bohužel neřekne. Pořád taky nesmíte zapomínat na to, že se může kdykoliv chování změnit a je třeba počítat úplně se vším. To, že jeden den vše vypadá růžově, ještě neznamená, že druhý den se to nemůže všechno zvrtnout. Postupně tedy musíte odkrývat všechna ta tajemství, vzájemně se poznávat a zjišťovat co a jak půjde a nepůjde. V prvních dnech jsme zjistili, že kromě vody nikdy neviděla a nezažila ani venčení a vodítko. Naštěstí ale neměla potřebu být venku dominantní (jako naše Julla), takže se velmi rychle chodit naučila. Krmení a jídlo celkově - to byl taky úděl. Podle chování jsme totiž poznali, že to s jídlem nikdy neměla jednoduché a musela si v minulosti své místo u mísy (a možná celkově i jídlo) vybojovat. Postupně jsme ji tedy učili, že se nemusí bát o svůj příděl, že dostane stejně jako Jullka a nemusí se s ní kvůli tomu prát. A tak bych mohla pokračovat.. V podstatě normální, spokojený život doma s rodinkou rozhodně nezažila. Následovaly další dny a další objevování a to z obou stran.

Jenže. Byla nadmíru šikovná a aklimatizovala se SAKRA rychle. Po pár dnech znala gauč a nedlouho na to i postel, kde odpočívala nejraději. Nebála se ani nás a my se nebáli jí. Venku se naučila chodit během pár hodin, hygienické návyky měla od samého začátku, což jsem ocenila snad nejvíc, s pejsky neměla problém. S lidmi ji to šlo jedna báseň. Postupně jsme začali odbourávat i strach z koupání. Byla prostě boží. Potíže byly spíše ze strany naší Jullky, která ve svém pokročilejším věku nemohla přenést přes srdce narušitele jejího klidu. Ta si zvykala trochu hůř. Doma je totiž velmi submisivní, nehraje si a jedinou její činností je spánek. To Mia spala také ráda a prospala většinu dne, ale byla ještě mladá a chtěla si chvílemi i hrát. A hlavně musela mít Jullku pořád na očích. Viděla v ní společníka a hlavně doma byla dominant ona (zase hlavně co se týče toho žrádla), což dala Jullce párkrát najevo. Ta místo aby se bránila a vyjasnila si s ní své postavení, radši zdrhla a schovala se před ní, což tady nebylo tak úplně jednoduchý. To jen abyste věděli, že tak růžové to zase nebylo. Ale vzdát jsme to nechtěli. Naopak jsme je obě zahrnovali láskou a péčí, aby neměla ani jedna pocit, že druhá je pro nás víc.

A tak jsme se postupně všichni sžívali a k tomu řešili i zdravotní stav. Samozřejmě toho bylo toho hodně. Když přijela, tak hárala. Obavy tedy byly i ze štěňat, což se naštěstí nepotvrdilo. Věk jsme odhadli přibližně na 3 roky. Za tu dobu musela mít štěňata několikrát. To není normální! V těle několik zánětů, zejména špatné oko (výhřez Harderovy žlázy) a špatná kůže. Tak jsme začali léčit. Dostala antibiotika a nějaké další léky. Dělali jsme odběry. Podstupovali časté koupání, aby jsme vyléčili kůži. Kapali oko, aby se ještě nezhoršilo a po měsíci absolvovali s okem operaci. Zároveň s tím podstoupila i kastraci, aby už nikdy nikdo nezneužíval toho, jak je krásná a může z ní něco vytřískat (bohužel štěňata jsou dneska tvrdej byznys!). Nebudu vám lhát, bylo to fakt náročný. Ale když jsem po dvou měsících péče a starostí viděla, jak strašně prokoukla, stálo to za každou minutu trápení. Změnila se k nepoznání. Nejen vzhledem, kdy se z ní fakt stala kočka (není to pro psa urážka? :D), ale také povahově. Po rekonvalescenci a vyndání stehů z ní byl najednou úplně jiný pes. Její tvář i oči se rozzářily. Ostražitost zmizela a najednou to byla krásná, mladá dáma, která se nebojí ničeho a ráda si hraje.

Čas utíkal. Najednou u nás byla dva měsíce. Náročný dva měsíce, ale zároveň nejkrásnější dva měsíce. Zdravotní stav se stabilizoval. Každým dnem z ní byla slušnější a socializovanější psí holka a skvělá společnice. Základy výchovy byly položeny a poznala i lásku a péči. A tak přišel čas hledat nový domov..

A jak to dopadlo? To si dáme zase příště. A vy mi napište třeba jaké je vaše nejoblíbenější plemeno! :)