Změna je život aneb trochu vykecávání..

Krásný večer vám přeji!

Tentokrát nemám chuť povídat si o kosmetice jako tomu obvykle je. Chci opět na blog, který je svým způsobem i něco jako můj deníček, kde se vypíšu z každé své nálady (jojo i do kosmetické recenze můžu přenést svoje pocity a nálady.. :D), napsat další milník svého života. Chci tím i v sobě jednu životní etapu uzavřít a další otevřít. O některých věcech zde píšu více, o některých méně. Jsou takové zkušenosti a zážitky, které musí zůstat jen u mě, ale tohle je jedna z těch, o které je možné se podělit veřejně a i když to nemá pro nikoho nijak hluboké poselství a píšu jen o sobě (no jo, umím být i sobec, věřte mi), třeba tím někomu dodám trochu té odvahy k tomu zachovat se podobně.

Už ve videu Baví x nebaví za červen, jsem říkala, že mě momentálně čeká trochu stresovější období spojená s jednou věcí, která trochu zatřese mým životem - změna zaměstnání. Jsem člověk, který opravdu nemá rád změny. Jsem bábovka. Jsem člověk, který je stálý a upřednostňuje "jistotu". Nezní to úplně dobře, protože jistého nemá nikdo nic, jistota je snad jenom jedna jediná, že tu nikdo nebudeme věčně, ale možná někteří víte, jak to myslím.. Upřednostňuji věci, ke kterým se můžu vracet, o které se můžu opřít a tak nějak na ně spoléhat, které jsou v mém životě dlouho a nemění se. A proto když má přijít nějaká větší změna, nesu to velmi těžce. Bolestivě. Jsem ve stresu. Jednoduše nedokážu myslet na nic jiného. Ať už se to týká stěhování, které tu bylo vloni ve stejnou dobu, nějakých osobních záležitostí nebo třeba práce. O tom, že v práci skončím, jsem uvažovala už hodně dlouho. Skoro rok. Ale pořád jsem nebyla pevně rozhodnutá a stále jsem to s nesmyslnými záminkami odkládala. Vždy jsem si našla důvod, proč to neudělat. Stěhování.. pak Vánoce.. pak bylo potřeba našetřit na tohle a tamto.. V lednu už jsem začala při práci hledat něco jiného, ale pořád to bylo dost neúspěšné a tak jsem stále setrvávala na místě. Kolikrát jsem si řekla, že už to udělám, ale nakonec nic. Pak jsem si to rozmyslela s tím, že tak zlé to zase není.. A pak zase přišla krize a já domů chodila i s brekem. Nakonec přišel červen a s ním pro mě naprosté vytížení a pár incidentů, které mi pomohly k tomu rozhoupat se a udělat to. Just do it! Najednou to přišlo samo, po rozhovoru s kamarádkou (ani ne k tématu práce), jsem se rozhodla druhý den dojít za vedoucí a podat výpověď..

Už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, jsem cítila naprostý klid v duši a ohromnou úlevu. Hned po oznámení této událost v práci, se mi ulevilo dvojnásobně. Prostě jsem cítila, že už to přišlo a ve správnou chvíli a něco se stane.. Domluvily jsme se na odchodu v dalším měsíci, takže jsem následující měsíc ještě dochodila a řeknu vám, že jsem se tam nikdy necítila lépe než tehdy, když jsem věděla, že to brzy skončí.. Samozřejmě stresové období tím teprve začalo, protože pro mě bylo skoro nemyslitelné nevědět, co budu následující měsíc dělat. Takže jsem denně seděla na internetu, prohledávala weby, obepisovala firmy, pak následovalo i pár pohovorů a tak dále.. Dokonce jsem chvíli přemýšlela i o podnikání.. Pokud jste někdy hledali práci, tak to určitě znáte. A pokud nehledali, tak to třeba někdy poznáte, i když vám to fakt nepřeji.

Čas plynul a zbývaly cca tři týdny do konce v práci a do budoucnosti tu nebylo nic.. A co teď. Každý večer jsem usínala s pocitem, že nevím, co bude.. V hlavně se mi honila spousta myšlenek a zobrazovalo se mi asi milion scénářů, jak by to všechno mohlo dopadnout. A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe. Mrknu se na internet a tam.. přesně to místo, po kterém jsem pokukovala tak dlouho.. Pak telefon - pohovor - opět telefon a ta nejlepší zpráva, když už jsem ani nedoufala. Vzali mě! Ke konci července už jsem tedy věděla, kam mé kroky během srpna (snad) povedou a zbývalo zařídit několik formalit.

Takže to přišlo. Konec, který ač jsem si sama zvolila, byl bolestnější, než jsem čekala. Ale s tím přišel nový začátek. Nová naděje. Nové možnosti. Chuť opět chodit do práce s nadšením. Chuť opět se něco učit. Jednoduše, kdybych se tenkrát nerozhodla konečně utnout to utrpení, nedopadlo by to tak, jak to dopadlo. Teď je přede mnou spousta nového. Začátky jsou těžké, pořád jsem ještě nervózní z toho, čím vším musím projít než se všechno naučím. Bojím se, abych něco nepokazila a tak dále.. Ale pořád je tu ta naděje, že se blýská na lepší časy. A možná na tom trochu vyděláte i vy, protože jsem blíž tomu, co mě baví.. Hádejte, kam mé kroky vedou..?? :) (Řeknu vám to hned zítra ve videu Baví x nebaví :D)

A tak vám všem, kteří jste dočetli až sem a kteří se třeba potýkáte s podobnou situací, radím: seberte veškerou odvahu a jděte do toho naplno! Víte, já si občas říkám, že si člověk zvykne na vše a občas se prostě musí přizpůsobit.. Ale na druhou stranu, život máme jenom jeden a pokud je člověk nespokojený, neměl by v takových situacích přetrvávat, ale měl by najít řešení, které ho uspokojí. Proč se spokojovat s průměrem? Proč se spokojovat s málem? Když život nabízí tolik možností! Pokud dlouhodobě cítíte, že stojíte na místě a trápíte se, zkuste udělat razantní řez a najít optimální řešení, které vám život trochu zpříjemní. Ať už jde o partnerský vztah, který vám nesvědčí, práci nebo cokoliv dalšího. Aby se nestalo, že si budete jednou v důchodu vyčítat, proč jste to nezkusili.. ;)

Co vy a změny ve vašich životech? Také je nesete těžce?