Když si uvědomíte, že mládnout nebudete..

.. přesně to se mi podařilo před pár dny. Nejsem člověk, který by nějakým závratným způsobem bazíroval na svém věku. Tedy takhle, od nějakých osmnácti do čtyřiadvaceti, jsem nesla každé narozeniny špatně. Dvacáté jsem dokonce probrečela. Sice jsem si říkala, že s tím stejně nic nezmůžu, ale bylo to silnější. Na čtyřiadvacátém roce se to změnilo. Nejen, že jsem je strávila nehorázným způsobem v lihu na nejlepší oslavě narozenin ever, ale dospěla jsem do fáze, kdy jsem přestala na věk myslet. Možná za to mohlo i to, že se kolem mě motali samí mladší nápadníci, občas mi někdo pochleboval s lichotkou, že vypadám na patnáct a nebo po mně pro změnu někde v obchodě chtěli občanku.. Jo, to vám hned polechtá ego. Co tím chci ale říct, prostě jsem to řešit přestala a pořád se bránila jenom pomyslet na to, že jsem překročila pětadvacítku a že mi pomalu, ale jistě táhne na třicet. Jenže, před nějakým časem mi myšlenka na třicítku blikla hlavou poprvé.. po pár dnech podruhé.. a pak se začalo dít kolem mě takových věcí, že už jsem to nemohla přehlížet a musela se smířit s tím, že ten čas opravdu letí a nebude trvat dlouho a malé děti mi už budou říkat jenom dobrý den a nebo ještě líp, budou mě nazývat starou jako já kdysi svoje rodiče v jejich věku.

Fyzicky mě to stárnutí ani netrápí. Se svým vzhledem jsem smířená a mám se ráda taková, jaká jsem. I s dlouhým nosem. Malýma očima. A několika kily navíc. I ty vrásky přijímám. A každou jednu jedinou mám a vždycky budu mít ráda. Jenže to prostě není jen o tom, jak tělo vypadá navenek. Ale i o tom, že začíná stárnout i zevnitř. Nejen, že po každém tahu jsem druhý den nepoužitelná podstatně déle než v patnácti, ale hlavně mé okolí místo celonočních tahů, tráví noci u dětské postýlky a nebo odpočinkem s hlazením vypouklého bříška. A začíná se to dít nebezpečně blízko a nebezpečně často. Ne jako že bych měla nějaké mateřské pudy. Ty zůstaly kdesi zakrnělé a ne a ne se aspoň špetku špetičku projevit. Stále a pořád si snažím namluvit, že děti nechci. I když v hloubi duše vím, že to tak není a jednou to přijde. Kdo ví, jestli to bude za rok.. za dva.. za tři a nebo třeba opravdu nikdy. To nechám volně plynout. Ale čím více případů v okolí se objevuje a čím blíž ke mně to je, tím víc si člověk uvědomuje, že jako reprodukční věk je v plném proudu. Že období, kdy jsme se děsily u těhotenských testů, aby se neobjevily dva proužky, je pryč a nyní je cokoliv jiného než dva proužky zklamáním.. Když mi má nejlepší kamarádka ze střední, minulý týden oznámila, že je ve čtvrtém měsíci, radovala jsem se, ale zároveň jsem domů dorazila s otazníkem v hlavě a pochmurnou náladou. Samozřejmě z ní mám radost a strašně se těším, až mrňouska budu moci pochovat a povozit, ale zároveň jsem si říkala, že teď v tom jsem sama.. A jestli nejsem divná.

Ale překvapivě, tohle nebyl ten zlomový okamžik, kdy jsem si řekla "Jooo, holka, tak teď jde do tuhého!". Ta chvíle přišla o týden později, tento víkend. A asi vám ten moment, ta situace, kdy mi něco takového došlo, přijde směšná. S kamarádkou, se kterou jsme posledních několik let obrážely jednu akci za druhou, jsme se rozhodly, že pojedeme na poslední diskotéku v tomto roce na letním parketu. Dva roky jsem tam nebyla a spolu jsme někam vyrážely po dlouhé době, takže v očekávání bylo pořádně si to užít. I přes to, že po celonoční kalbě, jsem další dva dny nepoužitelná. Fakt už mi není patnáct, haha. Jenže, ta chvíle nepřišla. Poté, co jsme tam dorazily a spatřily desítky podnapilých, sotva osmnáctiletých dětí, motajících se po chodníku (v tom lepším případě), jsem najednou měla pocit, že tohle už není nic pro mě. Pak přijde ta ostudná chvíle, kdy ukážete u vstupu starou, ještě zelenou, občanku, pokladník zvedne oči s otazníkem v nich a vy jen sklopíte svůj pohled a nastavíte ruku pro pásku :D Následuje kilometrová fronta na jedno pivo, kde se půl hodiny nudíte a každý druhý vám šlápne na nohu nebo vám dá loktem. A když už se vám dostane do ruky pivo, tak ho jen ucucáváte, posloucháte hudbu, kterou většina osazenstva nezná, protože když to hráli, oni byli ještě pomalu v plenkách a vám začne docházet, že tohle už fakt není ono a něco je špatně. Prostě už jste z tohoto životního stylu vyrostli a jste na to jednoduše staří. Fuck yes. A tak jsme se s kamarádkou po dvou hodinách těžkého utrpení sebraly a vyrazily domů, abychom už v jednu ležely v posteli a mohly před usnutím přemýšlet a pohroužit se do svých myšlenek ohledně uplynulého večera :D

A tento stav mysli, jsem praktikovala několik následujících dní, kdy jsem si uvědomila, že fakt asi začínám stárnout, když svůj čas a páteční večery trávím raději doma s přítelem než na párty uprostřed parketu. Když si radši dám jedno pivo na chuť než litr vodky na rozjezd. A když místo chlapů okolo, přemýšlím, co dělá doma ten můj a pes :D Jednoduše, je čas smířit se s tím, že nikdo nemládneme. A časy se mění. Člověk stárne a moudří. A život přináší zase jiné situace a radosti než tomu bylo v patnácti.. Prostě mi táhne na třicet, no :) A jsem za to ráda a cítím se dobře!

Jak svůj věk vnímáte vy? Potřebovali jste si v hlavě taky ujasnit myšlenky a nebo jste do dalšího období přešli plynule? 

P.S. Prosím, berte to s rezervou. Všechno. Třeba to, že už si neužívám diskotéku pro náctileté, ještě neznamená, že odteď nechodím pařit a nedám si drink ;) Jen už chodím do jiné společnosti (aspoň 20+ :D) a piji trochu noblesněji než slitou vodku s džusem v pet láhvi :D Samozřejmě proti tomu nic nemám a nechci, aby to tak vyznělo. Všichni (nebo alespoň valná většina z nás) jsme si tímhle obdobím prošli :D A co vám budu povídat, vzpomínám na to období ráda, bylo fajn v patnácti nic neřešit a jen si užívat života :)

P.P.S. Já vím, že to vypadá, jak kdybych byla snad i nějaká opožděná, ale prostě já o podobných blbostech hodně přemýšlím a pak mám potřebu to hodit "na papír", tak jsem se rozhodla to nakonec i zveřejnit, však proč ne.. Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo prožívá podobné pocity a bude mě moci uklidnit, že v tom nejsem sama! :-O :D